Svému bratru, Pánovi Šému,
Neznámému z Memfidy,
A královské Tarut,
Jejíž černé oči světlo vidí polední
ve stínu pyramid...

Hermes v historii a tradici

Podle orientálních mythů existovali tři jedinci. kteří nesli jméno Hermes, tři stejně geniální lidé, jimž bylo by možno připisovati tradici, filosofii a učení hermetické: Thovt, Henoch a Thot, čili Hermes Trismegistos.
Prvním z nich byl egyptský Ezhovtej, Ezhovte, nebo Thovt, divinisovaný prorok tohoto národa; byl původně uctíván ve Chmunevu, hlavním městě XV. župy hornoegyptské, v nynějším Ešmunem, prý jakožto bůh měsíce. Nazýván byl “Zástupcem Reovým”, “Býkem hvězd”, nebo “Nebeským měsícem”, jak mimo jiné můžeme se dočísti na soše Cheriufově.
Symbolisován byl Ibisem, nebo lidskou postavou s hlavou ibisí. (Tab. I. a, b, d.) Thovtovo původní jméno Dhuti, Zhuti (Tab. I. c) nebo Thuti označuje významově bytost, která, jest definována vlastnostmi Dhu, nebo která se na toto dhu vztahuje. Jest velmi pravděpodobno, že zmíněné slovo označovalo původně ibise samotného. Pozdější znak (Tab. I. e) — ibis, zobrazený na božské podložce a doplněný koncovkou ti, tj, nebo tâ znamenal boha Thovta v užším slova smyslu. Výraz dhu s významem ibisovitého ptáka není však naší egyptologii znám, a přestal takto býti užíván pravděpodobně tím okamžikem, kdy ibis se stal symbolem Thovtova božství.
Egyptský Thovt byl vynálezcem počtů, svatého písma, svaté řeči a všeho vědění. Sousoší Amenemopetovo, jež dnes jest umístěno v berlínském museu pod číslem 6910, nese nápis, ve kterém Thovt nazýván jest Pánem božské řeči, Pisatelem devatera bohů a Knížetem pravdu určujícím. Mnozí ze starších badatelů odvozují původ jména Thovt od egyptského Thoyth (?) což prý značí sloup; jelikož pak na kamenných sloupech egyptských chrámů bylo psáno, byl prý sloup představou vědění, které personifikoval bůh Thovt. Jest samozřejmé, že tento názor, jako mnoho jiných filologicko-etymologických spekulací není dnes opodstatněn, a nezdá se býti pravděpodobným s ohledem na to, že původní jméno tohoto boha bylo Ezhovtej, nikoliv Thovt.

Tabulka I.

Tabulka II.

Téhož boha uctívali, jak jsme se již zmínili, i Féničané; nazývali jej Taautus a stavěli jej bezprostředně vedle Kronose — Molocha, považujíce Taauta za vtělenou, inkarnovanou bytost. Byl Féničanům taktéž vynálezcem jejich písma a vědění a podle pověstí dal napsati zákon sedmi Kabirům (polobohům, pravděpodobně míněny jsou tímto planetární inteligence) na posvátné tabulky, sestavil znaky živlů a založil esoterní učení.
V mysteriích samothráckých nazýván jest tentýž bůh Taautes, a byl uctíván jakožto prostředník mezi dvěma božstvy fénického původu — Molochem a Astarté, to jest sluncem a měsícem.
Řekové jmenovali Thovta Hermes. Původním významem tohoto jména byla spojovací, provozovací nebo exekutivní síla božstev. Vznik jména Hermes odvozuje dr. Volmer od řeckého eiro a harmonie; eiro značí provozovati, vykonávati, přidávati. Tedy vyrovnovážený projev, nebo účinek.
Hermes byl prabohem nejstaršího řeckého kmene Pelasgů a jelikož jeho charakter byl přímo, aktivně působící, pozdější řecká mytologie opředla jej řadou bájí, takže mohl býti ztotožněn s poslem bohů — Merkurem.
Markýz Saint Yves d‘Alveydre dokazuje, že Vedha, Budha a Hermes jsou synonyma. Znak S v posvátném jazyce rudých Atlantovců psaný sdola nahoru znamená prý Ki-va-t: Ki — láska, va — pohyb a t — všeobecný duch.
Tedy poznání, vědění ve své kosmické podstatě. Slovo HRMHS jest prý komentářem zmíněného znamení a čte se zleva napravo při svém smyslu zjevném, zprava nalevo ve svém smyslu skrytém.
Jiný rozbor hieroglyfu merkurova jest rozbor, zvaný alchymický: Q slunce, R měsíc a + spojovací znaménko. Slunce, oplodňující duchovní princip, měsíc, vjímavá, tvárlivá schopnost ženská a kříž, posvátné T nebo tau, t, symbol skladu, vespolnosti, scelení a vzájemného působení.
T nebo tau připomíná též souhvězdí Jižního kříže, nazývané obyvateli Tichomořských ostrovů Tehua, z čehož prý vznikl polynézský název Tahiti. Thor, nordické božstvo, Tehua a Thovt zdají se míti skutečně etymologicky stejný původ, ač filologické poznatky v jazyce staroegyptském tomu odporují.
Třetí výklad spojuje Herma s fébickým a isidinským býkem B, jenž ovládá čtveřici živlů; znamení býka ve svém hieroglyfickém tvaru skutečné v sobě zahrnuje znaky obou vyrovnávajících se protikladů — a toto řešení vysvětluje, proč Thovt byl zván ve staroegyptských nápisech Nebeským býkem.
Názor, že by byl Thovt starým Egypťanům bohem měsíčním, jest ovšem produktem exoterního učení egyptského, vzniklým z potřeby personifikovati abstraktní idey na úrovni vjemu. Moderní egyptologie doslovným výkladem exoterně redigovaných nápisů egyptských i tento názor samozřejmě převzala. Jedním z důkazů, že Thovt nebyl zasvěcenci pokládán za boha měsíčního v užším slova smyslu, jest obraz slunečního kotouče (Tab. I. f) nebo slunečních křídel (Tab. I. h). jež jeho jméno a jeho symbol velmi často doprovází. Býk hvězd nebo Nebeský měsíc poukazují sice zřejmě na existující planetu, ale nutno též uvážiti, že Thovt byl pokládán za prostředníka mezi bohy, exekutivní sílu THN, (Tab. II. c), jež značí blesk, lesknouti se, světlo, přírodní sílu v širším slova smyslu. Poznámka o měsíci se týká tedy pravděpodobně nikoliv nebeského tělesa samotného — měsíc býval vždy zasvěcován bohyním, ať už jest to Isis, Ištar nebo Astarté — nýbrž jeho světla, jež jest skutečně prostředníkem mezi zemí a nebeskými tělesy a které má, na rozdíl od záře sluneční, tu přednost, že neruší pohled na hvězdy a mění svoji sílu v pravidelných obdobích podle fáse jeho zdroje. Nebyl tedy Thovt bohem měsíce, nýbrž bohem světla, které září v temnotách, personifikovaným astrálním světlem ve své nejčistší podstatě, světlem, kterým jest vědění, kultura a krása vůbec, světlem, bez něhož bychom nic neviděli a nechápali v temných hlubinách života.
Za druhého Herma bývá pokládán Edris nebo Henoch, hebrejsky Chanóch, jejž staří Chaldejci zvali Duvanai, t. j. “Veliký Moudrý”, Arabové Uriai.
Žil prý tisíc let po Adamovi, byl potomkem Sethovým, jedním z deseti židovských praotců před potopou, synem Jaredovým a otcem Methúšalachovým (Methusalem) a měl býti největším mudrcem své doby na této planetě.
Tradice židovská považuje Henocha za původce písma, matematiky a astrologie a podle starozákonní legendy byl vzat ve věku 365 let za živa do nebes.
Hermes třetí byl prý Egypťanem, žijícím za časů Mojžíšových v Egyptě. Zveřejnil částečně esoterní učení a filosofii Thovtovu a napsal díla, jež jsou vrcholem všeho, co člověk vůbec může vyjádřiti. On pokládán bývá za učitele a zasvětitele židovského proroka Mojžíše a esoterní tradice tvrdí, že tento Hermes dal podnět a základ k vytvoření geniálního systému židovské kabbaly. Arabové nazývají jej Hermes al Mothaleth. Tomuto Hermovi dali prý pak alchymisté atribut Trismegistos, latinsky Termaximus, to jest “Třikrát veliký”.
Nehledě již k citovanému vykladu doktora Volmera, vznik jména Hermes dá se odvoditi i od jména egyptského boha Hora, H R (Tab. II. g) a hlásky M S (Tab. II. h), značící roditi, vydávati, nésti nebo sázeti. Celé jméno lze tedy správně hieroglyficky přepsati jako naznačeno v tab. II. i. Hor, v sefirotické gradaci symbol kontaktu příčiny s fysickým účinkem, styčný bod sféry metafysické se sférou hmotnou, obraz Pravdy, definován jest silou MES: M — hlubina, Prapříčina, S — usměrnění. Tedy tímto klíčem možno opsati význam celého jména asi následovně: Usměrnění účinku působením na známou příčinu. Užijeme-li naproti tomu exoterního významu hlásky MES, mohli bychom jméno Hermes vyložiti jako: “Příčinu vyjevující”, “Nositel Pravdy”, nebo “Ten, jenž Pravdu vydává”.
Velký počet egyptských nápisů střední i nové říše bývá též označován slovem Tech, Techni, nebo Techu, jež značí srdce, nebo ibise, symbol převahy osudových vah. Horapollon píše o tomto předmětě: “Chcete-li napsati ‚srdce‘, nakreslete obraz ibise, neboť tento obraz zasvěcen jest Hermovi, pánu celého srdce a chápání.”
Původ pozdějšího Hermova atributu “Třikrát svatý”, Trismegistos, vysvětlován bývá různě; podle jedněch autorů vznikl tento titul z prvních kapitol jeho díla, jež pojednávají o trojjedinosti, jiní soudí, že jest to narážka na trojitou práci Velkého díla. Paracelsus (Aurora Ph.) poukazuje na trojitý úřad krále, proroka a kněze, sloučený v osobě Hermově; nejpravděpodobnější jest však, že atribut trismegistos vznikl jednak z pramenů egyptského esoterismu, jak možno i dokázati původními obrazy Thovta, jenž ve většině případů bývá zobrazován s trojitou, tak zvanou thovtovou korunou (Tab. II. d) vedle korun jiných, zakreslených v tabulce II. e, k, jež pravděpodobně sloužily ke zdůraznění tomuto symbolu odpovídající vlastnosti; jinak možno zmíněný titul vysvětlovati jako narážku na tři historické osoby, které pode jménem Hermes nebo Thot hlásaly hermetickou filosofii.
Otázka existence Hermovy jest více než uspokojivě zodpověděna nespornými důkazy starých památek i tradice řady, od sebe do jisté míry oddělených kultur.
Problém, zda Hermes, nebo Thovt byl osobou jednou, nebo několika jedinci, žijícími v různých obdobích dějin, nelze však odbýti kategorickým názorem a nutno se omeziti na pouhé citování základních hypotéz tímto tématem se zabývajících:
Theorie první: Thovt, Henoch a Hermes byli tři různí jedinci geniálního ducha, žijící v různých dějinných obdobích, zasvěcení do nejvyšších esoterních, člověku dosažitelných problémů a tradující jednu a tutéž nauku, jež ve své essenci jest u všech kultů a všech náboženstev stejná. Manethon cituje egyptskou legendu, podle které první Thovt napsal před potopou na kamenné desky posvátným písmem základy všeho vědění; po potopě druhý Thot přeložil prý vše, co tyto desky obsahovaly, do běžného jazyka.
Podle druhé theorie Thovt, Henoch a Thot-Hermes jsou jednou a toutéž osobou, projevující se v různých, chronologicky blíže následných dobách.
Podle pozoruhodné hypotézy t. zv. panbabylonské, Henoch byl totožným se sedmým králem babylonským, Enmeduranki-m, o němž se zmiňuje též babylonský kněz Berosos, ve svém díle “Ta Babyloniaka”. Enmedurankimu bylo prý bohy svěřeno veškeré vědění, aby je podle potřeby tradoval svým poddaným.
Starobabylonský magický spis, zvaný Šurpu, mluvi o “deskách” (knize) a schopnosti “chopiti se cedrové hole”, jež dali tomuto “miláčku bohů” nadpřirozené bytosti. Desky jsou analogii Henochovy, po výtce Thovtovy knihy, hůl-žezlo připomíná magickou hůl Hermovu nebo Thovtovu. (Bližší viz: Dr. O. Eliáš, Magie a démonologie ve staré Babylonii.)
Třetí theorie tvrdí, že Thovt byl jen jeden, a žil před potopou v původním distribučním centru základních světových kultur. Tímto střediskem mohla býti Atlantis, nebo jiná přírodní katastrofou postižená pevnina. Pak ale Ezhovtej, Henoch a Hermes jsou mytologickou reminiscencí na jednu a tutéž osobu, která dala současně všem potopu přečkavším národům v jejich společné pravlasti kulturní základy božské filosofie a řeči.
A konečně podle poslední, nejsušší, theoreticky nejprostší, prakticky však nejnesnadnější a nejabsurdnější, tedy tak zvané “vědecké” theorie, vyšlé z mozků ducha popírajících lidí, Hermes i Thovt jsou bytostmi vybájenými, bytostmi, jejichž domnělou existenci si lidská fantasie nasugerovala.
O Hermovi napsána byla celá řada nejpodivuhodnějších domněnek a legend. Jedněmi považován byl za vtěleného ďábla, jiní vysvětlovali jeho magickou moc jeho božským původem. Plutarch (de Iside et Osir.) pokládá Herma za tvůrce harmonie, Diodorus připisuje mu zavedení měr a vah, Platon a Klement Alexandrijský dávají mu atribut otce matematiky a astrologie, Aelianus odvozuje od Hermových nauk celý světový řád a považuje jej za tvůrce veškeré pozdější vědy a umění.
Seostrisova cedrová loď, jež podle zprávy Herodotovy obložena byla zevně stříbrnými, uvnitř zlatými pláty, historický fakt, že až do šestnáctého století před Kristem mělo zlato v Egyptě tak malou cenu, že masivní zlaté nástroje a nádoby byly postřibřovány, a nesmírné bohatství této země, kdež, jak píší soudobí kronikáři, bylo zlata jako písku v moři, bylo vysvětlováno jako důsledek Hermova alchymického umění. Homér, Philon, Jamblichos, Eusebius a řada jiných autorů traduje toto přesvědčení a sám středověký Paracelsus pokládá Herma za nejproslulejšího z lidí a otce všech filosofů a mudrců, alchymistu, který dospěl k nejvyššímu umění filosofického kamene a znal střed a původ všech věcí.
Sepsati nespočítatelné množství komentářů a poznámek soudobých i pozdějších autorů, obírajících se problémem Hermovým, není ani v moci jednoho člověka; proto závěrem ke kapitole o osobě Hermově uvedli jsme pouze krátký citát staroegyptský, slova, kterými bůh Re, opuštěn a zneuznán pokolením lidským, mezi nímž až dosud přebýval, skládá svoji vládu nad touto zemí do rukou Thovtových před svým odchodem z této země:
“Tebe ustavuji svým zástupcem, neboť odcházím svítiti duším do duatu. Vládni všem, kteříž zde na zemi žijí, i nepřátelům našim.”
“Tebe ustavuji svým zástupcem, a dobře se mi povede, když ty zde budeš vládnouti. Mými posly sděluj lidu vůli svou, a tvá ruka i na bohy pravěku vztáhnuta býti může, byť by i byli větší tebe...”
“Tebe ustavuji svým zástupcem: Světlem tvým a tvojí krásou dám ti obsáhnouti oboje nebesa, a zraky všech, kteříž tebe uvidí, otevřeny budou na věky.”*)

A zdaž nepřipomíná tento text, starý více než tři tisíce let, slova Kristova z Nového Zákona:
“Tobě dávám klíče od království nebeského: cožkoli rozvážeš na zemi bude rozvázáno i na nebi...”
Legendární “Tajemství Tří” skryto jest v problému dvou trigonů, jež jsou jediným klíčem k matematickému řešení všech esoterních záhad: Trigon vědění a Trigon citu.
Oba skládají posvátný hexagram, odvěký symbol rovnováhy, života ve smrti a smrti v životě.
Dva trigony: první z nich tvoří tři Tothové — Hermes Trismegistos, vrchol vědoucího lidství, jehož devisou jest život poznáním;
Druhý trigon realisuje na zemi na zemi život láskou.
Báje o zrození egyptského Hora ožívá znovu v betlémských jeslích a tři mudrci, sledující hvězdu proroka lásky, jsou starým obrazem třikrát mocného Herma.
Tři vědoucí jdou ke třem milujícím, aby obětovali poklady své moudrosti všetvárné lásce a aby rozzářili hvězdu odvěkého proroctví, hvězdu, jejíž světlo nezhasí ani zánik všech stávajících kosmů...
Tajemství Tří: Nezměnitelné absolutno Krásy, Vědění a Síly, universální náboženství tisíce tvorů, a přece všude stejné, tón, jenž zní ve všech melodiích bytí, Pravda, která od věků rozechvívá prostor nad lidskými vzlyky a ruinami jeho velikášství, aby splétala vlákno osudu, nesoucí břímě záměrů Věčné Prapříčiny, kabbalistického En Sof — Toho, jenž není...

_______________________________________
^*) v. př. z nápisů hrobek faraonů XIX. až XX. dynastie.