Velkolepost jógové osvobozovací empirie je tedy zřejmá. Operace se stavy vědomí umožňují překonat ono úzké duševní sevření sebe si vědomého tvora, člověka, od mezí vyhrazených dosahům jeho smyslového vnímání a mysli schopné pohybovat se pouze od jedné hmotné věci ke druhé, tedy v prostoru, jehož omezenost zřejmě dokazuje její nevědomost. Ale úzkoprsý kritik této empirie si asi bude myslit, že dosah operací se stavy vědomí, jež může být bud plna vyhraněných pojmů z oblastí "skutečna", nebo také otevřeno nekonečné prázdnotě, nemůže být tak významný, aby tím byla odstraněna nevědomost. Jenže jsou "hlavy otevřené" a "hlavy zavřené". Hlavy jsou zavřené vždycky, když vědomí zafixovaná na jeden nebo několik výhradních zevních jevů nebo věcí. Otevřené pak jsou, když jsou vědomí a mysl schopny rozhlížet se ve stavu optimismu po širých prostorech "nadsvěta", nekonečného vesmírného prostoru.

Tak málo tedy stačí k rozbití krunýře nevědomosti a na uvolnění ducha a tím také k jeho uschopnění chápat a poznávat. Stačí tak málo, ale přece je to mnoho. Pouta setrvačnosti myslit "od věci k věci" jsou tak mocná, že si člověk nese s sebou stále jako svůj zvyk myšlení téhož druhu, pokud mu je nezničí zkrušující životní zkušenosti

Džňánajóga tento krunýř na těle myšlení rozbíjí prostě, tím, že myšlení v úzkých mezích metodicky překovává právě stupňující se extenzitou uvědomělého vnímání. To je ovšem půda lidem obecně zcela neznámá. Převládá tedy přesvědčení, že nevědomost může být odstraněna pouze vpravováním co největšího množství knižních vědomostí do hlavy. Právě pro toto přesvědčení je metoda džňány běžně nepochopitelná. Lidé nevědí a nechtějí uznat, že může existovat ještě jiná osvěcující empirie než ona vědecká, při níž často duševní chudák, člověk vědec, poklepává svým fyzickým kladívkem nebo duševním kladívkem na věci, aby se tím ujistil co je a co není skutečné

Takové vědecké zkoumání neosvobozuje. Opatřuje člověku vědomosti v technických oborech, ale jeho mysl zůstává dál omezená, schopná pohybovat se jen v rámci existujících věcí. Přitom je naprosto jasné, že se štěstí neskrývá ani v těchto vědeckých poznatcích ani v obohacení mysli precizními vědeckými vědomostmi. Je však dosažitelné jen v možnostech rozletu ducha nespoutaného ničím, od těchto vědomostí až po elementární vyžívání se ve věcech , jež mohou smyslově těšit

Je v tom ve všem osten omezení mysli a ducha, jež se neuspokojí ničím ze sféry diferencovaných jevů, leda jen na krátký čas. Když však člověk použitím džnánajógy neviditelné hradby diferencujících momentů v uvědomování zcela rozbije, pak v něm vzejde až do té doby zcela mu neznámý pocit svobody a tím i niterného štěstí, nepodmíněného ničím zevním. Objektivně vzato k přechodu z vnitřní tísně k volnosti je tedy třeba učinit jen málo. Je třeba zrušit tu věčnou náplň vědomí, již tvoří předměty zevního světa, a dosadit místo ní prázdnotu mysli.

Této metodě těžko věří vitální člověk, zaslepený lpěním na smyslovém prožívání. Vidí plnost svého života pouze v zavalení svého života pouze vyhraněnými problémy, neboť stavy jeho vyprázdnění nezná. Teprve když je celá jeho bytost prosáklá dozníváním těchto vyhraněných prolémů, což je v jiném smyslu znamením naplnění životními zkušenostmi, karmickou zralostí, rád zamění tuto problematickou plnost vědomí za jeho prázdnotu. To je uskutečněním ideálu džňánajógy. A abstrakce vědomí od jakýchkoli náplní vědomí je onou džňánajógickou kázní, při níž se subjekt stává pozorovatelem objektu, za nějž džňánajóga považuje veškerou procesující bytnost. A to už je cesta džňánajógy, vývojová cesta k vnitřní nebo duchovní očistě, k osvícení a svobodě.

Jenom pozorováním a analýzou bytosti, která je souborem procesů rozličné povahy, především energetickým potenciálů a kvant, bude tato bytnost překonána poznávacím aktem, že je tento proces umístěn v tom tzv. druhém kontinuu, jež je sice v jakémsi vztahu ke kontinuu prvnímu, ke kontinuu procesů, ale zůstává jím nedotčeno, tj. zůstává ve stavu netvůrčím. V tomto kontinuu nacházejí svůj domov ti, kdo si je uvědomili prostřednictvím vnímání a poznávají je pak jako oblast, v níž je hmotný vesmír pouze obsažen jako jeho vnitřní objekt.

Toto zjištění u člověka zvrátí jeho světový názor. Místo, aby si uvědomoval, že je nepatrným subjektem v gravitačním světě jevů, jak je to běžně správné, poznává se také jako obyvatel tohoto nezměrného kontinua, absolutna, v němž vše je, ale pouze jako jeho vnitřní obsah, který vůbec neruší jeho základní vnitřní poměry, totiž jeho stav a ničím nedotknutelný rozsah. Právě vzhledem k těmto vztahům může džňánajogín, jenž překonal moc procesující přírody, světa tvarů, stav absolutna prožít. V něm se dočká zhasnutí životní žízně, což je předpokladem ničím nerušeného zániku jeho vlnícího se, sansárického , strastného bytí.

Co bude potom?

V buddhismu se mluví o pošetilci, jenž trpí bolestí zubu a touží zaměnit ji za slast, která má být odměnou za právě prožívanou strast. Jde tedy ke kouzelníkovi, který mu slastný stav na čas vyvolá. Tento stav však netrvá dlouho, protože bolest zubu měla konkrétní příčinu. Ve snaze zbavit se této bolesti jde konečně jako rozumný člověk k lékaři, který mu zub ošetří a vyléčí nebo vytrhne a podotkne, že to sice k přeměně bolesti v pocit rozkoše vevede, ale zbude prostě pocit bezbolestný.

Když zhasne životní žízeň, nemění se také osudové trápení v prožívání smyslového štěstí. Co však zbude, je stav nesansírický nebo nirvánický. Ani trápení ani nerozumné a pomíjivé tzv. štěstí, štěstí smyslové.