Vzduch světlem hořel, v těžkou vůni stlíval,
kov její písně v sladké stříbro tál,
a smutek dní, jenž v duší zrcadla se díval,
před jejím prahem okouzlený stál.

Ó Minulá! Když smrti věčný pasát
ze zátok stínů v modrá města táh’,
v tvůj pokoj písněmi a dívčí vůní nassát
do oken leh’ a kvílel v mrákotách,

v plyn uhelný se v řasy záclon tiskl
a dechem padal duším do snění:
tvé písně žhavý proud jak výkřik světla vtryskl
v orchestr tajemného mlčení.

Zas hořel vzduch a v těžkou vůni stlíval,
kov zvonů v tvrdých intonacích tál,
a smutek dní, když v duší zrcadla se díval,
u tvého prahu zádumčivý stál.