Bratři, jichž duše klekají vedle duše mé v svatyních Nepoznaného,
jichž ruce dotýkají se mých, když sypeme zrní na uhlí společné kadidelnice,
sblížení opojením společné modlitby, již přijali jsme dědictvím věků,
zesláblí zádumčivým vlněním hudby, jíž chvěje se rytmicky vesmír!

Vy, kteří se vracíte unaveni hrubými výdechy pozemských barev,
přemožení vladaři snů, inspirovaných hvězdami neznámých konstelací,
vy, jimž krev vyhrnula se z pórů ve výších ztrnulých odvěkým mrazem
a dýchání křečovitě se trhalo v ovzduší, jímž proletují světy!

Vy, kteří jste zsinali omámeni tajemstvím hlubin, kde hasne pozemské světlo
v kouři plynů stoupajících z utajených plamenů věčného tlení,
a zavěsili žití na pavučinná vlákna myšlenky, v pýše snovaná v lano!
Poutníci, kteří jste navštívili svatá místa, zpustošená šílenstvím davu!

Milenci pološera, jichž zraky uvykly rozeznávati formy v zatmění noci!
Vy, jimž zhořkl výpar krve, jenž sládne otřásanými vlnami vášní,
nemocní touhou po objetí duší, jemném jak slití paprsků sbratřených barev!
Hymnus jste zapěli čistému Políbení!

Hymnus koupaný v reminiscencích kantát k oslavě Nanebevzetí,
ozářený oblak pršících tónů, jež rozplývají se jak sladkost na rtech milujících,
sníh hvězdných krystalů vůní, padající v rozžhavené záření bílých linií těla,
jež vítězné od věků pálí dědičným sněním i vaši zachmuřenou žádost.

Duše vaše v lítostech pohlcovaly narážení neviditelných barev prodlouženého vidma,
trpěly ovíváním neznámého chvění a smutkem neslyšeného pláče;
(iluse věcí — řekli o vás — hořela chorobným klamem ve vaší duši,
když smutek nekonečna dýchal ve vašich odmítnutých a zapřených rytmech).

Životem prošli jste od plamenů extasí, tepajících jak nedočkavé třesení křídel,
až k omdlévání duše, když pruty bolesti, žhavé, v páteři provlékají se míchou;
úzkostné tajemství, tušení Porozumění, zpracovalo vaše rysy
jak idea mistra přehnětenou formu. Leč vašich očí slzy nejpalčivější

uschly ve vaší duši, by nikdo jich neviděl chvíti se v řasách, ó Hrdí!
Trpěli jste šílenstvím groteskních vidin, mozek raněný úpalem krásy,
trpěli jste bolestí slova, zesláblého a znechuceného nánosem let,
osleplého jak zrcadla kovu ve vzduchu, do něhož dýchalo množství.

Ó Vítězi, jichž kořist je posměchem nepřátel a lítostí přátel!
Hynete samotou v ostrovech, o nichž vám zpívaly hvězdy a oceány!
Ponížení vracíte se v domov, k vápenným břehům, jež houbovité se drolí
nárazem věků, a kde nikdo nevěří vašim zvěstem, syceným vůněmi jihu.

Bledost vašeho procitnutí jak znamení tajného hříchu vás zradí.
Úsměvy druhů zhasnou před vašimi zraky, v nichž třese se záření dálek!
(Neboť milovaná je tvář, v níž krev prosvítá růžemi usmívání,
ale hrozná, zjeví-li se z druhého žití nocím milenky v halucinacích.)

Truchlí půjdete zahradami žertujícími s jarem, květy, jichž vůně vám cizí,
vaše setba tropických nádher vyrůstá bílá a mroucí v severních sluncích,
studené je dotknutí ženy, lhostejné potkání duší, únava mlhami padá,
a vaše pýcha, jež povrhla nasycením země, zvrhne se výsměšně v touhu
ssáti vyschlou šťávu těch hroznů,
které jste rozmačkali, bezděčně, ve svém královském snění.