Když se Heinrich Schliemann rozhodl, že najde Tróju podle Homérovy básně Ilias, setkal se jen s útrpným úsměvem: Jaký to nesmysl hledat smyšlené město podle literárního díla?! Přesto ji nakonec s Iliadou v ruce objevil… Ani zkušenost, že stará svědectví mohou být mnohem přesnější a pravdivější, než jsme jim dosud přiznávali, však nevedla k tomu, že by začala být čtena pozorněji. Nic na tom nemění ani fakt, že se jejich pravdivost opakovaně potvrzuje.

Bylo-li možné Iliadě vyčítat její beletristický ráz, pak existuje celá řada zpráv o událostech a objektech ve starověku, které dělají dojem ryzího konstatování. Na prvním místě mezi nimi lze označit následující svědectví obsažené v al-Makrízího knize Hitat (česky v souboru hermetických textů od autora tohoto článku Hermetismus, aneb tajné nauky starého Egypta):
… první Hermés, který je nazývaný Trojitý pro své vlastnosti proroka, krále a mudrce (ten, kterého Hebrejci nazývají Enoch, syn Jareda, syna Mahalela, syna Kenana, syna Enose, syna Séta, syna Adama – budiž mu sláva – a Arabové Idris), četl ve hvězdách, že přijde potopa, a proto dal stavět pyramidy a v nich ukrýt poklady, učené spisy a všechno, o co se obával, že by se mohlo ztratit nebo zmizet, aby se ty věci zachránily a dobře zachovaly. Nato dal vybudovat v západní pyramidě 30 klenotnic z barevné žuly. Byly naplněny bohatými poklady, náčiním a sochami z drahých kamenů, náčiním z ušlechtilého železa, jako byly nerezavějící zbraně, sklem, které je možno skládat, aniž by se přelomilo, pozoruhodnými talismany, rozličnými druhy jednoduchých i smíchaných léčiv a smrtelnými jedy. Ve východní pyramidě dal zobrazit různé nebeské klenby a planety a zhotovit obrazy toho, co vytvořili jeho předkové. Dále tam umístil kadidla, kterými se obětovalo hvězdám, a knihy o nich a o stálicích a o tom, co se na nich čas od času děje. Do barevné pyramidy dal přivézt pozůstatky věštců v rakvích z černé žuly. Vedle každého věštce ležela kniha, jeho zázračné umění, život a dílo.

Popis jasně odpovídá trojici pyramid v Gíze, které podle patrně mylné interpretace Hérodota připisujeme trojici faraónů IV. dynastie.

Toto svědectví má o to větší váhu, že není osamocené, ale uvádějí jej arabští i koptští autoři. Přesto bylo archeology vždy odmítáno jako nesmyslné. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že již v 9. století zmínka o pokladech vzbudila zájem chalífy Mamúna, jenž se rozhodl, že do pyramidy pronikne. Chalífa Mamún po obrovském úsilí nakonec uspěl a do Velké pyramidy se dostal, i když žádné poklady nenalezl. Svědectví však potvrdil alespoň v tom směru, že objevil tři komory. Je-li tedy toto svědectví skutečně pravdivé, pak jich zbývá objevit ještě alespoň dvacet sedm…

Jde-li řeč o Hérodotovi, je užitečné se zamyslet nad tím, zda-li pyramidy, které popisuje, stály vůbec v Gíze. Pochybnost vzbuzují dvě okolnosti: jednak se nezmiňuje o sfinze a o několik odstavců dál (II. 136) popisuje Džedefreovu pyramidu (mastaba elpharaun) z nepálených cihel v Abu Gurabu. Výklad není příliš soustavný, a tak není jasné, zda-li Cheopsova, Chefrenova a Mykerinova pyramida měly stát na stejné lokalitě. Je to však možné, protože jedním z nejnovějších nálezů je objev Zahiho Hawase nové pyramidy v Abu Gurabu. Podle nápisů ji lze jednoznačně připsat Cheopsovi…

Sfingu bylo třeba několikrát v průběhu dějin vysvobodit z písku, ale nezdá se, že by mohlo obstát vysvětlení, že ji Hérodot neviděl, protože byla zasypaná. Vždy jí totiž bylo vidět alespoň hlavu. Kdyby tomu tak nebylo, nejspíše by se na ni zapomnělo stejně jako na další památky, které zmizely pod pískem. Můžeme to tedy uzavřít s tím, že kněz, který překládal Hérodotovi hieroglyfické nápisy, je j nejspíše neodvedl do Gízy, ale do Abu Gurábu. Za pozoruhodnou lze označit skutečnost, že s tradicí, že je v Gíze archiv (podle Egypťanů Síň záznamů) nějaké předegyptské a podstatně vyspělejší civilizace, se setkáváme již na staroegyptských památkách. Například z papyru paní Westcarové, jediného dosud známého vyprávění o faraonovi Cheopsovi (Chufuovi), se dozvídáme, že se o tuto síň velmi intenzivně zajímal. Že tomu tak mohlo být doopravdy, zřejmě naznačuje existence dokladu, že již ve starém Egyptě byl učiněn pokus razit shora do sfingy tunel. Nedávalo by samozřejmě smysl, kdyby jej razil Cheops – jestliže skutečně sfingu vybudoval – pokud tak neučinil dokonce jeho nástupce Chefrén (Ráchef), jemuž je připisována častěji. Vezmeme-li v úvahu stélu Tutmose III., která dodnes stojí mezi jejími tlapami a z jejíhož textu se zachovalo jen několik prvních řádek a příhodně končí u Ráchefova jména, pak se zdá nejpravděpodobnějším, že Ráchef pouze jako první sfingu restauroval. Je to neobvykle velké množství nejasností, provázejících jednu stavbu, nemyslíte?

Je-li nějaké místo opředeno takto intenzivní pověstí o pokladu (a v tomto případě byl by to byl doslova poklad pokladů), není překvapivé, že se najdou i ti, kdo jej chtějí nalézt. První, jenž učinil seriózní průzkum, byl egyptský egyptolog Selim Hassan, který zde v letech 1936 až 1938 prováděl vykopávky. Jejich výsledky byly zveřejněny v jeho dvou knihách Vykopávky v Gíze (1946) a Sfinga: její historie ve světle nedávných vykopávek (1949). I když objevil a popsal alespoň část podzemních prostor pod sfingou, na veřejnosti se stále příběh o tom, že by mohly být nějaké neznámé komory v pyramidách, pod sfingou a kolem nich, prohlašovaly za pošetilost…

Pokud tam však nějaké dutiny jsou, je poměrně snadné je dnešní technikou odhalit. Patrně právě tato myšlenka vedla japonské archeology z Waseda University v Tokiu k úmyslu prozkoumat Velkou pyramidu, sfingu a její okolí z tohoto hlediska. Od Egyptské památkové péče dostali koncesi a v roce 1987 začali. Jejich přístroje jim velmi rychle ukázaly dutiny nedaleko královniny komory. Dodnes se vedou spory o tom, zdali to jsou jen odlehčovací prostory vyplněné pískem, nebo skutečné komory. Druhou sezónu objevili prostory pod sfingou. Pak jim ovšem byla náhle odebrána koncese – ač je takový postup, zejména v případě úspěchu, krajně neobvyklý.

Gíza se stala monopolem dvou vědců, kteří navenek vystupují jako velmi ortodoxní, ale přitom mají více než zvláštní pozadí. První z nich je Mark Lehrer, americký egyptolog, který pracuje na průzkumu podzemních prostor pod sfingou. Ty byly dokonce nafilmovány a ve značně sestříhané podobě ukázány i v české televizi v dokumentu, kdy Omar Sharif provázel diváky památkami starého Egypta. Jistě mluví samo za sebe, že Mark Lehrer je autorem výborné knihy Úplná kniha pyramid, ale o jeho vlastní práci na podzemních prostorách, ani o tom, že tam vůbec jsou, v ní není ani slovo…

Ještě podivnější ovšem je, že se nestal egyptologem tak, jak se jím člověk obvykle stává, ale že mu jeho studium zaplatila Asociace pro výzkum a osvětu (ARE), což je nadace Edgara Cayce, jejímž byl nebo je členem. Cayce proslul jako „spící prorok“, který ve změněném stavu vědomí dokázal diagnostikovat na dálku a velmi účinně radit. Měl i řadu výroků o naší minulosti: o pyramidách v Gíze například prohlásil, že jsou více jak 10 000 staré. Ve svých diagnózách se nikdy nezmýlil a ani jiné omyly mu nebyly prokázány.

Druhým vědcem je Zahi Hawass, který proslul svým odporem ke všemu neortodoxnímu. Ten své základní egyptologické vzdělání nabyl v Egyptě, ale spekuluje se o tom, že vyšší, kterého se mu dostalo v USA, mu platila také ARE. V každém případě se investigativním autorům, jako jsou Ian Wilson, Chris Ogilvie-Herald a Robert Bauval, podařilo zjistit, že oba podporuje americký SRI (Standsfordský výzkumný institut), který nemá nic společného s egyptologií, ale přímo podléhá CIA a stará se o výzkum a využívání psychických schopností pro vojenské účely. Není to tedy přinejmenším zvláštní, že se na gízské plošině sejdou dva vědci, za nimiž stojí stejné organizace a ještě k tomu takové? O tom, že skutečně nejde o náhodu, svědčí i věru prapodivná aféra, když Zahi Hawass organizoval oslavy milénia v Gíze. Během nich měl přiletět vrtulník a usadit na vrcholek pyramidy zlatý pyramidion. Toto je zjevně zednářská slavnost a dodnes je tento zednářský symbol (pyramida bez pyramidionu, který je na ní umísťován) možné spatřit na dolarové bankovce. Proti akci se zvedl takový odpor, že byla nakonec odvolána čtrnáct dní před tím, než se měla konat.

V roce 1993 byla pozornost světové veřejnosti obrácena k Velké pyramidě v Gíze, když Rudolf Gantenbrink zveřejnil, co jeho robot Vepvavet II našel v jedné z »větracích šachet« královniny komory. Byly to dveře s něčím, co připomínalo bronzové kliky. S takovým zveřejněním se ovšem nepočítalo – a Německý egyptologický ústav, který se na projektu též podílel, se s panem Gantenbrinkem raději hned rozešel.

Je však možné, že díky této jeho »nediskrétnosti« došlo v polovině září roku 2002 k události, kterou lze označit stěží jinak než za »divadélko pro veřejnost«. National Geographic tehdy s velkým halasem ohlásil, že se pokusí zjistit, co je za těmito dveřmi. K tomu účelu byl vyvinut nový robot, který řídil jiný operátor. Vše mělo být předvedeno veřejnosti v přímém přenosu. Pokud čeští čtenáři nemají přístup k satelitnímu kanálu, který ji vysílal, pak o tuto show přišli – a všechny naše televizní stanice udělaly asi dobře, že nekoupily práva na vysílání záznamu. Jediné, co tedy bylo možné vidět na českých televizích, bylo pár vteřin, kdy robot stoupá strmou šachtou vzhůru…

Tento hodinu a půl trvající dokument stál za zhlédnutí snad jen proto, že něco tak neuvěřitelného se skutečně nevidí každý den. Instituce National Geographic, tedy Americká zeměpisná společnost, patří k velmi ortodoxním a soudě podle jejího časopisu bychom předpokládali, že i k seriózním. Zde však byl předveden cirkus, jaký bychom mohli čekat spíše od bulváru. Neviděl jsem dosud nic, co by obsahovalo tak nízkou koncentraci jakékoli informace. Vše bylo možné předvést během pěti minut a i pak by měl patrně režisér problém jak to zařídit, aby měl vůbec co sdělit. Tvůrci to vyřešili tím, že otvírali najednou dvě památky, které spolu souvisely jen vágně. Tou druhou byl neotevřený a nevykradený hrob starosty města dělníků, které bylo objeveno v Gíze. Zda-li však tito dělníci stavěli i pyramidy, to je značně nejisté: je zde totiž i obrovské pole mastab, hrobek, a mohlo jít tedy o společenství analogické pozdější Deir el Medině…

Ani spojení dvou projektů však nemohlo tento film naplnit informacemi a divák mohl neustále slyšet jen dohady o tom, co uvidí. Podstatnější ovšem je, že očividně nešlo o přímý přenos. Vše bylo stříháno a v případě Velké pyramidy to tvůrci dokonce přiznávali titulkem, že jsou záběry předtočeny. Naprostý šok však čekal každého, kdo sledoval robota a podpůrné zařízení. Ten byl prohlášen za výsledek velmi vyspělé technologie a v místnosti bylo rozloženo asi deset počítačů. Není ovšem jasné, k čemu tam byly, protože robot byl řízen stejně jako autíčka na dálkové ovládání. Jeho funkce byly přitom více než omezené: mohl se totiž pohybovat jen dopředu a dozadu a nesl vrták, kameru, kterou pak prostrčil vyvrtaným otvorem, a světlo.

Když jsem tuto otázku konzultoval s počítačovými odborníky, všichni nad tím kroutili hlavou. Dozvěděl jsem se mimo jiné, že i dnešní roboty sloužící k průzkumu kanalizačních stok jsou na neskonale vyšší úrovni. Takovýchto podivností dokument obsahoval víc a skoro to vypadá, jako by jeho jediným cílem bylo odlákat naší pozornost. Divadélko bez výsledku, v šachtě o průřezu 20x20 cm… Zdá se, že někdo chtěl odvádět naší pozornost od toho, co je skutečně pod pyramidou a sfingou, a snažil se nás na podobných příkladech přesvědčit ze všeho nejvíc o tom, že zde nic zajímavého není.

O skutečnosti, že Egypt byl civilizací nesmírně zajímavou – a to nejen díky pokladům, skrytým údajně v pyramidách, se může přesvědčit každý, kdo alespoň letmo nahlédne do staroegyptských textů. Kultura zasvěcenců, žijících „na půli cesty“ mezi nebem a zemí, se zdá být právě v dnešní době mimořádně sdělnou. V příštím čísle se vám pokusím přiblížit její jiný zajímavý aspekt.

Jaromír KOZÁK