Když Alexandr Gercen před sto lety hovořil ke skupině anarchistů o tom, jak svrhnout cara, připomněl svým posluchačům, že není jejich věcí zachraňovat umírající systém, ale nahradit ho: "Myslíme si, že jsme lékaři. Jsme nemoc." Všichni, kdo se podílejí na odporu proti politickému a globálnímu kapitalismu, musejí uznat, že jeho tělo je mrtvo. Měli bychom přestat plýtvat energií na pokusy o reformu nebo výzvy k ní. To neznamená konec odporu, ale jeho velmi odlišnou formu. Znamená to zaměřit naši energii na vybudování udržitelných komunit schopných přestát nadcházející krizi, protože bez úsilí o spolupráci nebudeme s to přežít, napsal Chris Hedges pro časopis Adbusters.

Tyto komunity, pokud by se uchýlily k pouhému přežívání bez vzájemného propojování do soustředných kruhů širšího společenství, státu a a planety, prodělají stejný morální a spirituální bankrot jako korporátní síly shromážděné proti nám. Veškerá infrastruktura, kterou vybudujeme, by měla stejně jako středověké kláštery usilovat o to, abychom udrželi naživu intelektuální a umělecké tradice umožňující občanskou společnost, humanismus s společné dobro. Přístup k parcelám zemědělské půdy bude záležitostí prvořadou. Měli bychom podobně jako středověcí mniši pochopit, že nemůžeme změnit širší kulturu kolem nás, přinejmenším ne v krátkodobém výhledu, ale že můžeme být schopni uchovat morální kodexy a kulturu pro generace po nás. Odpor bude omezen na malé, často nepostřehnutelné akty vzdoru, jako ty, jež ve 20. století uchovávaly integritu objevenou během dlouhé noci fašismu a komunismu.

Nacházíme se ve zlomovém bodě jednoho z nejbezútěšnějších období lidských dějin, v němž světlo civilizace pohasne a my upadneme do desetiletí, ne-li staletí trvajícího barbarství. Elity nás úspěšně přesvědčily, že už nejsme s to pochopit zjevené pravdy, které nám předkládají, nebo bojovat s chaosem způsobeným ekononomickou a environmentální katastrofou. Dokud bude v tomto stavu existovat masa zmatených a vyděšených lidí krmená obrazy, jež jí umožňují pokračovat v halucinaci, může se periodicky se slepým běsněním stavět proti vzrůstající státní represi, masové bídě a nedostatku potravin. Chybějí jí však schopnosti a sebedůvěra potřebné k tomu, aby ve velkém či v malém odmítla vládnoucí struktury. Fantazie o rozsáhlých populárních revoltách a masových hnutích lámajících hegemonii korporátního státu je prostě jen - fantazií.

Má analýza se blíží analýzám mnoha anarchistů. Je zde však zásadní rozdíl. Anarchisté nerozumějí podstatě násilí. Chápou rozsah degenerace našich kulturních a politických institucí, vědí, že musejí přesekat chapadla konzumerismu, ale naivně věří, že tomu všemu lze čelit fyzickými formami odporu a akty násilí. V anarchistickém hnutí existují debaty - jako například o ničení majetku - ale jakmile začnete používat plastické výbušniny, umírají nevinní lidé. A když anarchické násilí začíná narušovat mechanismy vládnutí, mocenská elita využije tyto akty, jakkoliv co do svého rozsahu malé, k ospravedlnění užití nepřiměřené a nelítostné síly proti skutečným i jen podezřelým provokatérům, což pouze posílí hněv oloupených.

Nejsem pacifista. Vím, že existují doby, a dokonce připouštím, že tohle by mohla být jedna z nich, kdy lidské bytosti jsou nuceny odpovídat na rostoucí útlak násilím. Během bosenské války jsem byl v Sarajevu. Přesně jsme věděli, co by s námi udělaly srbské síly obklopující město, pokud by prolomily obranu a pronikly systémem zákopů. Znali jsme příklady z údolí Driny nebo města Vukovaru, kde byla zabita zhruba třetina muslimských obyvatel a zbytek nahnán do uprchlických nebo vystěhovaleckých táborů. Jsou doby, kdy zůstává pouze možnost chopit se zbraně na obranu rodiny, čtvrti nebo města. Avšak ti, kdo při obraně Sarajeva prokázali nejvíce schopností, vždycky pocházeli z kriminálního prostředí. Když zrovna nestříleli na srbské vojáky, loupili v bytech sarajevských etnických Srbů a často je popravovali, stejně jako terorizovali jim blízké muslimy. Jestliže spolknete jed násilí, dokonce i kvůli spravedlivé věci, zkorumpuje, zdeformuje a zkazí vás. Násilí je droga, rozhodně jedno z nejsilnějších narkotik, jaké lidstvo zná. Ti, kdo jsou na něm nejvíce závislí, jsou ti, kdo mají přístup ke zbraním a sklon používat sílu. A tito zabíječi vystupují na povrch každého ozbrojeného hnutí a kontaminují je otravnou a svůdnou mocí, která plyne ze schopnosti ničit. Sledoval jsem to válku za válkou. Když jdete touto cestou, skončíte stavěním svých monster proti jejich monstrům. A senzitivní, humánní a vlídní, ti kdo mají sklon pečovat o život a chránit jej, jsou marginalizováni a často zabíjeni. Romantická vize války a násilí je mezi anarchisty a krajními levičáky stejně rozšířená jako v mainstreamové kultuře. Ti, kdo se postaví na násilný odpor, neporazí korporátní stát a neudrží kulturní hodnoty, které je nutno uchovat, pokud má existovat budoucnost hodná žití. Během mnoha let působení v roli válečného dopisovatele ze Salvadoru, Guatemaly, Gazy a Bosny jsem viděl, že hnutí ozbrojeného odporu jsou vždy mutacemi téhož násilí, které je vyvolalo. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že pokud bych bych salvadorským či guatemalským bezzemkem, Palestincem v Gaze nebo muslimem v Sarajevu, mohl bych se těmto ozbrojeným hnutím vyhnout, ale násilná odpověď na útlak bude vždy tragická. Je třeba se jí vyhýbat, i když nikoliv na úkor vlastního přežití.

Demokracie, která je systémem ideálně uzpůsobeným k napadnutí statu quo, byla zkorumpována a ponížena tak, aby mu otrocky sloužila. Jak napsal John Ralston Saul, prodělali jsme státní převrat ve zpomaleném záběru. A tento převrat je nyní dovršen. Vyhráli. My jsme poraženi. Ubohé selhání aktivistů při snaze přimět korporátní průmyslové státy k vážně míněné environmentální reformě, k opuštění vojenského avanturismu nebo k humánní politice vůči masám světové chudiny vyrůstá z neschopnosti uznat nové skutečnosti v oblasti rozložení moci. Paradigma moci se nenávratně změnilo, a stejně tak se musí proměnit i paradigma odporu.

Příliš mnoho nejrůznějších hnutí odporu nadále bere vážně fasádu volební politiky, ústavy, listiny práv, lobbyingu a zdání racionální ekonomiky. Páky moci se staly natolik kontaminovanými, že potřeby a hlasy občanů jsou nadále irelevantní. Zvolení Baracka Obamy představuje jen další triumf propagandy nad podstatou, dovednou manipulaci a oklamání veřejnosti masmédii. Spletli jsme si styl a etnicitu - a reklamní taktiku vyzkoušenou United Colors of Benetton a Calvinem Kleinem - s progresívní politikou a opravdovou změnou. Spletli jsme si vyvolané pocity s poznáním. Ale cílem, jako u všech značek, bylo dosáhnout toho, aby pasívní konzument zaměnil značku za zkušenost. Obama, jenž je nyní globální celebritou, je značka. Kromě dvou let v Senátu neměl za sebou takřka žádnou zkušenost, chybí mu jakékoliv morální jádro a byl nabízen coby všechno pro všechny. Obamova kampaň získala od společnosti Advertising Age ocenění marketér roku 2008 a předběhla přitom Apple a Zappos.com. Nakupujte u odborníků. Značka Obama je marketérovým snem. Prezident Obama dělá jedno a Značka Obama vás přiměje uvěřit v druhé. To je základem úspěšné reklamy. Kupujete nebo děláte to, co si reklamní agenti přejí, protože ve vás dovedou vyvolat určitý pocit.

Žijeme v kultuře, která se vyznačuje tím, co Benjamin DeMott nazval "politikou kýče" (junk politics). Politika kýče nepožaduje spravedlnost nebo narovnání práv. Tato politika téma vždy personalizuje, místo aby ho vysvětlovala. Zaměňuje skutečnou debatu za výrobu skandálů, drby o celebritách a spektákly. Roztrubuje věčný optimismus, bez přestání chválí naši morální sílu a charakter, a komunikuje v soucitném jazyce. Výsledkem politiky kýče je, že se nic nemění, "neznamená to žádné přerušení procesů a praktik posilujících existující, vzájemně provázané systémy socioekonomických zvýhodnění".

Kulturní víra, že můžeme věcí dosáhnout, když na ně budeme myslet, vizualizovat je a přát si je, že je můžeme uskutečnit navázáním kontaktu s naší vnitřní silou či pochopením toho, že jsme skutečně výjimeční, představuje magické myšlení. Můžeme prý vždy vydělat víc peněz, splnit nové požadavky, spotřebovat více zboží a pokročit v kariéře, pokud máme dost silnou víru. Toto magické myšlení, které napříč politickým spektrem kážou Oprah Winfreyová, sportovní celebrity, Hollywood, svépomocní guruové a křesťanští demagogové, je z největší části odpovědné za náš ekonomický a environmentální kolaps, protože každá Kasandra, která ho zahlédla, byla odbyta coby "negativistická". Tato víra, která ženám i mužům dovoluje chovat se a jednat jako malé děti, diskredituje legitimní obavy a úzkosti. Zhoršuje beznaděj a pasivitu. Pěstuje sebeklam. Účel, struktura a cíle korporátního státu nejsou nikdy vážně zpochybněny. Ptát se, kritizovat korporátní kolektiv, znamená být dělat obstrukce a být negativistický. A došlo k převrácení toho, jak vidíme sebe, naši zemi a přírodní svět. Nové paradigma moci doprovázené bizarní ideologií neomezeného pokroku a nemožného štěstí proměnilo celé státy, včetně Spojených států, v monstra.

Můžeme pochodovat Kodaní. Můžeme se připojit k Billu McKibbenovi a jeho celosvětovému dni klimatických protestů. Můžeme na zadních dvorcích kompostovat a sušit prádlo na šňůře místo v sušičce. Můžeme psát dopisy zvoleným představitelům a hlasovat pro Baracka Obamu, ale mocenská elita je vůči šarádě demokratické participace odolná. Moc se nachází v rukou morálních a intelektuálních skřetů, kteří nelítostně vytvářejí systém neofeudalismu a ničí ekosystém živící lidský druh. A dovolávat se jejich lepší přirozenosti, nebo zkoušet ovlivňovat vnitřní páky moci, to už nadále nefunguje.

Nevyhneme se soumraku bohů, zejména ne my ve Spojených státech. Obama, podobně jako kanadský premiér Stephen Harper a další představitelé průmyslových zemí, se ukázal být stejně zbabělým nástrojem korporátního státu jako George W. Bush. Náš demokratický systém byl transformován v to, co politický filosof Sheldon Wolin označuje za invertovaný totalitarismus. Invertovaný totalitarismus, na rozdíl od totalitarismu klasického, se netočí kolem demagoga nebo charismatického vůdce. Nalézá svůj výraz v anonymitě korporátního státu. Tváří se, že se stará o demokracii, patriotismus, svobodu tisku, parlamentární systémy a ústavy, zatímco manipuluje a korumpuje vnitřní mechanismy, aby podvrátil a pokazil demokratické instituce. Političtí kandidáti jsou v lidových volbách voleni občany, ale ovládají je armády korporátních lobbyistů ve Washingtonu, Ottawě a dalších hlavních městech, které jsou skutečnými autory legislativy a získávají zákonodárce k tomu, aby ji prosadili. Korporátní média kontrolují takřka vše, co čteme, sledujeme či posloucháme, a podřizují to podlézavé uniformitě názorů. Masová kultura vlastněná a šířená korporacemi nás rozptyluje trivialitami, spektákly a drby o celebritách. V klasických totalitárních režimech, jako byl nacismus nebo sovětský komunismus, byla ekonomika podřízena politice. "V invertovaném totalitarismu platí opak," píše Wolin. "Ekonomika vládne politice - a s touto nadvládou jsou spojeny různá formy krutosti."

Invertovaný totalitarismus uplatňuje totální moc bez použití hrubějších forem kontroly jako jsou gulagy, koncentrační tábory nebo masový teror. Vědu a technologii podřizuje svým temným cílům. Vynucuje ideologickou uniformitu, když využívá systémů masové komunikace k vyvolání plýtvavé spotřeby coby vnitřního nutkání a k nahrazení reality našimi iluzemi o nás samotných. Nepotlačuje nesouhlas silou, dokud disidenti zůstávají neefektivní. A zatímco odvádí naši pozornost, likviduje průmyslovou základnu, devastuje komunity, vyvolává vlny lidské bídy a přesouvá pracovní místa do zemí, kde fašisté či komunisté vědí, jak přimět dělníky k poslušnosti. To všechno dělá, zatímco mává vlajkou a přežvykuje vlastenecká hesla. "Spojené státy se staly ukázkovým příkladem toho, jak může být demokracie ovládnuta bez toho, aby bylo znát, že je potlačena," píše Wolin.

Praxe a psychologie reklamy, vláda "tržních sil" v mnoha netržních arénách, nepřetržitý technologický vývoj, jenž podporuje přesně zhotovené fantasie (počítačové hry, virtuální avatáry, cestování vesmírem), saturování každé domácnosti masmédii a propagandou a nepřátelské převzetí univerzit z většiny z nás nadělalo rukojmí. Hniloba imperialismu, která je vždy s demokracií neslučitelná, byla svědkem toho, jak armáda a výrobci zbraní ve Spojených státech monopolizovali bilion dolarů rozpočtových výdajů ročně, i když stát čelí ekonomickému kolapsu. Imperialismus vždy militarizuje domácí politiku. A tato militarizace, poznamenává Wolin, je kombinována s kulturními fantaziemi uctívání hrdinů a pohádkami o individuální zdatnosti, věčné mladosti, kráse získané chirurgickými zákroky, akcích měřených v nanosekundách a se snovou kulturou neustále se rozšiřující kontroly odvádějící značné části obyvatelstva od reality. Ti, kdo kontrolují obrazy, kontrolují i nás. A zatímco jsme upadli do transu nad celuloidovými stíny na stěnách Platónovy jeskyně, tyto korporátní síly, vychvalující výhody privatizace, prakticky zrušily instituce sociální demokracie (sociální pojištění, odbory, sociální dávky, veřejné zdravotnictví a bydlení) a potlačily sociální a politické ideály New Dealu. Proponenti globalizace a deregulovaného kapitalismu neztrácejí čas analyzováním jiných ideologií. Mají ideologii, nebo spíše plán činnosti bráněný ideologií, a otrocky se jím řídí. My na levici máme tucty analýz a soupeřících ideologií bez vlastního soudržného plánu. Plácáme se v tom, zatímco korporátní síly nelítostně rozkládají občanskou společnost.

Prožíváme jeden z velkých seizmických civilizačních převratů. Ideologie globalizace, tak jako všechny "nezbytné" utopické vize, byla zesměšněna coby podvod. Mocenská elita, popletená a zmatená, lpí na katastrofálních principech globalizace a na jejím zastaralém jazyce, aby zamaskovala hrozící politické a ekonomické vakuum. Absurdní myšlenka, podle níž by ekonomické a politické konstrukty mělo určovat pouze tržiště, vedla průmyslové státy k tomu, aby obětovaly všechny ostatní lidsky důležité oblasti - od pracovních podmínek přes daně, dětskou práci, hlad, zdraví až po znečištění - na oltář volného obchodu. Chudí celého světa byli vynecháni z úvah a Spojené státy skončily s největšími deficity v lidských dějinách, které nemohou být nikdy zaplaceny. Masivní záchranné a stimulační balíky, dárky a krátkodobé dluhy, spolu s imperiálními válkami, které si už nemůžeme dovolit, způsobí, že Spojené státy budou letos zápasit s financováním takřka pětibilionového dluhu. To bude vyžadovat, aby Washington týdně prodal dluhopisy v ceně kolem 96 miliard týdně. Jakmile Čína a ropné státy přestanou nakupovat náš dluh, k čemuž jednoho dne dojde, Federální rezervní systém se stane kupcem poslední instance. Fed natiskl v posledních dvou letech patrně až dva biliony nových dolarů, a nakupování tak velkého nového dluhu ho v praxi donutí tisknout biliony dalších. Tehdy inflace, a nejpravděpodobněji hyperinflace, změní dolar v odpad. A v tom okamžiku se celý systém položí.

Všechny tradiční standardy a přesvědčení jsou vážnou ekonomickou krizí otřeseny. Morální řád je převrácen vzhůru nohama. Poctiví a pilní jsou vyhlazováni, zatímco gangsteři, šmelináři a spekulanti si odnášejí miliony. Elita se, jak napsala napsala Naomi Kleinová v Šokové doktríně, stáhne do hlídaných komunit, kde bude mít přístup ke službám, potravinám, komfortu a bezpečnosti, jež odepře nám ostatním. Vstoupíme do období lidských dějin, v němž budou existovat pouze páni a rabi. Korporátní síly, které budou usilovat o spojenectví s radikální křesťanskou pravicí a dalšími extrémisty, využijí strachu, chaosu, hněvu na vládnoucí elity, využijí strašidla levicového disentu a terorismu k zavedení drakonické kontroly nelítostně hubící opoziční hnutí. A zatímco to budou provádět, budou mávat americkou vlajkou, křičet vlastenecká hesla, slibovat právo a pořádek a chňapat po křesťanském kříži. Totalitarismus, jak ukázal George Orwell, není ani tak dobou víry jako dobou schizofrenie. "Společnost se stává totalitární, když se její struktura stává křiklavě umělou," napsal Orwell. "K tomu dochází, když vládnoucí třída ztratila svou funkci, ale podařilo se jí udržet moc silou a podvodem." Naše elity podváděly. Síla je to poslední, co jim ještě zbývá.

Naše průměrná a zbankrotovaná elita se zoufale snaží zachránit systém, který zachránit nelze. A co je důležitější, pokouší se zachránit sebe samu. Všechny pokusy pracovat uvnitř rozloženého systému a celá tato kategorie mocenských brokerů se ukážou zbytečnými. A odpor musí reagovat na krutou novou skutečnost globálního kapitalistického řádu, který se bude držet u moci stále stupňovanými formami brutální a otevřené represe. Jakmile úvěr pro průměrného občana vyschne, jakmile masivní nezaměstnanost vytvoří trvalou a rozzlobenou podtřídu (underclass) a levné zboží, které je opiem naší zbožní kultury se ztratí, patrně se vyvine systém, který se bude více podobat klasickému totalitarismu. Budou uplatňovány hrubější, násilnější formy represe, protože měkčí mechanismy kontroly upřednostňované invertovaným totalitarismem se rozpadnou.

Není náhodou, že ekonomická krize bude konvergovat s krizí environmentální. V knize Velká transformace (1944) Karl Polanyi vyložil, jak devastující důsledky - deprese, války a totalitarismus - vyrůstají z takzvaně samoregulujícího se volného trhu. Dospěl k tomu, že "fašismus, stejně jako socialismus, vyrůstal z tržní společnosti, která odmítala fungovat". Varoval, že finanční systém bez přísné vládní kontroly vždy upadá do mafiánského kapitalismu - a mafiánského politického systému - což je dobrý popis naší finanční a politické struktury. Samoregulující se trh, napsal Polanyi, mění lidské bytosti a přírodní prostředí ve zboží, což je situace, která zajišťuje destrukci společnosti i prostředí. Volnotržní předpoklad, že příroda a lidské bytosti jsou objekty, o jejichž hodnotě rozhoduje trh, dovoluje, aby bylo obojí exploatováno za účelem zisku až do vyčerpání nebo kolapsu. Společnost, která už neuznává, že příroda a lidský život mají posvátný rozměr, vnitřní hodnotu překračující hodnotu peněžní, provádí kolektivní sebevraždu. Takové společnosti kanibalizují samy sebe, dokud nezhynou. To je to, čím právě procházíme.

Pokud vytvoříme samostatné struktury, které prostředí poškozují tak málo, jak jen lze, můžeme nadcházejícímu kolapsu odolat. Tento úkol bude naplněn v případě existence malých, fyzických enkláv, které mají přístup k udržitelnému zemědělství, jsou s to co nejvíce se oddělit od komerční kultury a dokážou být z velké části soběstačné. Tyto komunity budou muset vybudovat ochranné zdi proti elektronické propagandě a strachu, který bude šířen na rádiových vlnách. Kanada bude patrně pohostinnějším místem než Spojené státy, vzhledem k silnému spodnímu proudu násilí v USA. Ale v každé zemi ti, kdo přežijí, budou potřebovat izolované plochy půdy, stejně jako distanci od urbánních oblastí, které budou čelit hladomorům, stejně jako divošskému násilí šířenému po okolí, zatímco výroba a zboží se stanou prohibitivně drahými a represe tvrdší a tvrdší.

Stále otevřenější použití síly ze strany elit usilujících o udržení kontroly nebude znamenat konec odporu. Akty odporu jsou morálními akty. Vznikají, protože lidé se svědomím chápou morální imperativ postavit se systému zneužívání a despotismu. Měly by být konány nikoliv proto, že jsou efektivní, ale protože jsou správné. Ti, kdo s těmito akty začínají jako první, jsou vždy nepočetní a odmítaní těmi, kdo svou zbabělost ukrývají za cynismus. Ale odpor, jakkoliv marginální, pokračuje v afirmaci života ve světě ponořeném do smrti. Je vrcholným aktem víry, nejvyšší formou spirituality, a jedině on umožňuje naději. Ti, kdo provádějí skvělé akty odporu, často obětují svou bezpečnost a pohodlí, často končí ve vězení a v některých případech bývají zabiti. Chápou, že v nejúplnějším slova smyslu žít, existovat jako svobodné a nezávislé lidské bytosti, dokonce i za nejtemnější noci státní represe, znamená porazit nespravedlnost.

Když disidentského luteránského pastora Dietricha Bonhoeffera vyváděli z jeho cely v nacistické věznici na popraviště, jeho poslední slova zněla: "To je můj konec, ale zároveň i začátek". Bonhoeffer věděl, že většina občanů jeho státu se mlčením spolupodílela na obrovském zabíjení. Ale jakkoliv to v danou chvíli vypadalo beznadějně, on stvrdil, co stvrdit musel. Nevyhnul se smrti. Jako jednotlivý člověk nepřežil. Avšak chápal, že jeho odpor a dokonce i smrt jsou akty lásky. Bojoval a zemřel za posvátnost života. Dokonce i těm, kdo se k němu nepřipojili, předložil jiný narativ, a jeho vítězství nakonec odsoudilo katy.

Musíme pokračovat v odporu, ale činit tak s nepohodlným vědomím, že významné změny se za našeho života patrně nikdy nedočkáme. To činí odpor obtížnějším. Mění to odpor z čehosi hmatatelného a bezprostředního v něco amorfního a neurčitého. Ale vzdát se aktů odporu se rovná spirituální a intelektuální smrti. Znamená to vzdát se dehumanizující ideologii totalitárního kapitalismu. Akty odporu udržují při životě jiný narativ, uchovávají naši integritu a posilují ostatní, které možná nikdy nepotkáme, aby odolali a nesli plamen, který jsme jim předali. Žádný akt odporu není zbytečný, ať už jde o odmítání platit daně, boj za Tobinovu daň, práci na proměně neoklasického ekonomického paradigmatu, revokování korporátní výhody, organizaci globálních internetových voleb nebo využití Twitteru ke katalýze řetězové reakce odmítající neoliberální řád. Ale budeme muset klást odpor a pak hledat víru, že tento odpor má smysl, protože strašnou mocenskou konfiguraci bezprostředně nezměníme. A v této dlouhé, dlouhé válce bude komunita, která nás podpoří, klíčem k životu v boji.

Filosof Theodor Adorno napsal, že exkluzívní zaměření na osobní obavy a lhostejnost k utrpení druhých za hranicemi sebeidentifikované skupiny je tím, co nakonec umožnilo fašismus a holocaust: "Neschopnost identifikovat se s druhými byla nepochybně nejdůležitější psychologickou podmínkou skutečnosti, že uprostřed víceméně civilizovaných a nevinných lidí mohlo vzniknout něco jako Osvětim."

Lhostejnost k prekérní situaci druhých a nejvyšší vyzdvižení sebe je tím, co se do nás snaží vpravit korporátní stát. Využívá strachu, stejně jako hédonismu, aby zmařil lidské soucítění. Budeme muset pokračovat v boji proti mechanismům dominantní kultury, pokud pro nic jiného, tak abychom prostřednictvím malých, dokonce drobných aktů uchovali naše společné lidství. Budeme muset odolat nutkání uzavřít se do sebe a ignorovat krutost za našimi dveřmi. Naděje přetrvává v těchto často nevnímatelných aktech vzdoru. Tento vzdor, tato kapacita říci ne, je tím, co psychopatické síly řídící naše mocenské systémy chtějí vykořenit. Dokud jsme ochotni stavět se těmto silám na odpor, máme šanci - pokud ne pro nás samotné, tedy přinejmenším pro ty, co přijdou po nás. Dokud těmto silám vzdorujeme, zůstáváme naživu. A pro tuto chvíli jde o jediné vítězství, v něž vůbec můžeme doufat.