Zamysleme se nad věčně proklamovanou snahou o co nejvyšší HDP (hrubý domácí produkt) tedy o sumu představující, co se v zemi za jednotku času, obvykle za jeden rok vytvoří ať ve výrobcích tak ve službách. Zajímavá je poznámka Jeremy Rifkina, že značnou část HDP v USA tvoří zbrojní výroba, tedy v podstatě výroba něčeho co lidstvo sotva potřebuje. Když HDP neroste tak si vlády zoufají a když dokonce poklesne hovoří se o hospodářské krizi. Naopak, o zemích kde HDP roste více než obvykle se hovoří jako o hospodářském zázraku nebo o hospodářských tygrech.

V posledních letech, kdy zejména v Evropě lidé začali uvažovat nad tím kam až to povede a zda to nebude mít vliv na životní prostředí, se objevil termín Udržitelný rozvoj. V USA, zemi proslulé systematickým kořistěním přírody se takové myšlenky nenosí, není to v souladu s americkým způsobem myšlení.

Je zřejmé, že změnu způsobu myšlení nelze očekávat ani od vlád amerických , ani evropských. U těch posledních přeci jen s určitými zmirňujícími nuancemi. U ostatních zemích na to není ani pomyšlení, jejich prioritou je dohánět vyspělý Západ a zařadit se mezi nové supervelmoci.

Obyvatelstvo je pak zcela ve vleku ideologie všemi silami propagující spotřební principy života, honbu za co největším majetkem jako atributy štěstí a dokonalosti. Evropské národy s tradiční demokracií se tomuto principu ne zcela podřizují. Mnohde zde lidé upřednostňují volný čas s pobytem v přírodě před přesčasovou prací ve výrobnách HDP. Konec konců i takto preferovaný přístup k životu může přinášet tvorbu HDP založenou na službách.

Přitom je zajímavé, že právě země s kratší pracovní dobou mají vyšší produktivitu práce než země, kde lidé pracují v dlouhých přesčasech. Vysvětlitelné je to patrně tak, že takto organizovaní pracovníci si snáze udrží fyzické i duševní síly pro plné nasazení.

Zamysleme se nad tím, co se bude dít, bude li tento trend pokračovat. Lidé možná mohou přijít k uvědomění si toho, že vlastně jsou zotročováni potřebou vlastnit věci. Uvědomí si možná , že ke spokojenému životu potřebují celkem vzato jen málo pracovat, aby se nasytili, oblékli, opatřili si teplo a střechu nad hlavou. Mohou si uvědomit, že nepotřebují auta s motory o výkonu set kW, Nepotřebují domy o desítkách pokojů, drahé šperky a jídla, která si nemusí kupovat ale uvařit si je sami a mít radost z jejich tvorby. Mohou si uvědomit, že to co opravdu chtějí nic nestojí, ale je zadarmo.

Tyto aspekty budeme dále rozvádět do šířky a hloubky, nicméně si nyní musíme uvědomit fakt, že takovýto idilický způsob živobytí se bude pramálo líbit těm, kteří jako modlu mají co největší výrobu a spotřebu, co nejvyšší produktivitu práce, co nejmenší náklady (včetně mezd) a tedy co největší zisky. Co si tato skupina lidí počne, jestliže lidé příjdou s názorem, že ke spokojenému životu vlastně skoro nic nepotřebují, téměř po ničem netouží a naopak to po čem touží snadno dosáhnou právě ve svém volném čase nebo co když dospějí k názoru, že budou pracovat jen tak pro radost a ne pro peníze.

Ve Spojených státech žije početná skupina Amišů. Jsou to lidé, kteří žijí tuším převážně v Pensylvanii, Ohiu a Indianě . Nezajímají se o veřejné dění, ale platí daně, tedy přispívají ostatním na něco, co sami nevyužívají. Žijí v odloučení ve svých vesnicích, živí se převážně zemědělstvím a prostředky moderní současnosti využívají jen minimálně. Své mladé lidi v určitém věku vyšlou na zkušenou do ostatního světa a dávají jim na vybranou zda se vrátí nebo nikoli. Většina se jich prý vrací a je zajímavé že množství Amišů velmi narůstá. (ze 125 tis.v roce 1992 na 231 tis. v roce 2008).

Abychom pokročili, musíme rozlišit život v nouzi, bídě a chudobě a život ve skromnosti. Život v podmínkách vnucených a život v podmínkách, pro které jsme se sami rozhodli. Život v nouzi, bidě a chudobě je dnes definován jako život daný lidem s příjmy pod určitou hranici průměrného příjmu v dané zemi. Při globálním pohledu to neobstojí, protože to co je příjmem pod hranicí chudoby v některé zemi západní Evropy, by třeba v Indii stačilo k rozmařilému životu. Jestliže v Rakousku průměrný důchod činí cca 1100 Eu, pak v ČR jen nějakých 400 Eu. Komentáře netřeba. Jako život v bídě si představuji život občana , který jen stěží pokrývá náklady na stravu, ubytování, otop a ošacení.

Nezbývají mu žádné prostředky na kulturu, vzdělání, cestování. Obtížně pokryje náklady na nejnutnější léky. Žije v neustálém strachu, že příjde o střechu nad hlavou nebo o ni už přišel. Žije v tak zoufalé nejistotě, že sahá po alkoholu jako prostředku pro zapomění. Často končí sebevraždou. Tragicky dopadají občané, kteří až dosud bydleli v bytech s t.zv. regulovaným nájemným a po deregulaci se jim nájem neúnosně zvýší. Necitelné fráze nabádající ať se přestěhují do levnějších bytů, jsou mimo jakoukoli realitu u lidí vysokého věku, často osamělých, kteří ve svém bytě žijí mnoho desítek let. Zde každá změna má vražedné účinky.

O něco lépe se žije lidem, kteří mají svůj dům nebo byt, třebaže i zde jsou snahy je za jejich zodpovědný přístup odměnit stále se zvyšující daní z nemovitosti. U těchto lidí, často žijících na vesnici nebo v malých městech je život usnadněn i tím, že mají svou zahrádku a spětí s přírodou jim pomůže i ekonomicky. Ovšem navíc jim na bedrech leží údržba a opravy, otop, dopravní problémy s nákupem, lékařem atd. Čili jedny výhody jsou vyvažovány jinými nevýhodami. Mohou alespoň zemřít v nemoci a osamění pod vlastní střechou nad hlavou. (jak jsem četl v jednom cestopise ze Švédska :“v boudě bez oken ležel vychrtlý stařec v nuzné posteli, vedle stálo kolečkové křeslo, rychle jsem vycouval.“)

Jako druhou kategorii vidím život ve skromnosti. Je třeba ovšem rozlišit skromnost vynucenou okolnostmi a skromnost dobrovolnou, jakousi zásadu skromnosti jako životní názor. Jako principy takovéhoto životního názoru bych uvedl, že lidé žijící v dobrovolné skromnosti, skromnosti z přesvědčení nezavrhují to, čeho lidstvo dosáhlo. rozvojem vědy a techniky, ale snaží se tyto plody lidského ducha užívat střídmě a vyznávají názor, že trvat na překotném rozvoji a dosahování obrovských výkonů v produkci všeho možného není lidstvu prospěšné, ale škodí mu! Vyznávají názor, že rozvoj zejména produkce zboží je nesmyslný, protože nešetrně drancuje zdroje, které si v současnosti usurpuje jen malá část lidstva..

Vyznávají názor, že životní podmínky na Zemi, jako matce nás všech by se nejprve měly harmonizovat t.j. umožnit v první řadě lidem v nejchudších oblastech dosáhnout alespoň takové úrovně, aby neumírali hladem a nemocemi. O takový postup, ovšem v nesrovnatelně lepších životních podmínkách se zřejmě snaží ve svém rámci EU. Že to není snadné vidíme z destrukčních snah cizích velmocí, ale bohužel i od národních vlád některých členských zemí.

Dosažení těchto záměrů lze tedy stěží očekávat od vlád, ale bylo by mnohem reálnější dopracovat se k tomuto stavu prostě tím, že stále více lidí si osvojí takový způsob života, který přirozenou cestou tuto změnu přinese.

V některých zemích EU jak už bylo výše řečeno se takové trendy objevují, k malé radosti některých osob a skupin a jsou systematicky pranýřovány ve sdělovacích prostředcích , věrných manipulátorů lidských mozků. Stále se hovoří o přežilém sociálním státu, aniž by byly přineseny jakékoli důkazy!

Podle toho, co nám v současnosti tvrdí sdělovací prostředky a v nich různě diskutující pseudopolitici, vypadá svět dnes tak, jakoby z bludného kruhu pachtění se za výkonem nebylo ani východiska. Hrozí, že když polevíme v tempu, tak nás předhoní kdejaký Asiat. To ale může vystrašit jen lidi, kteří se obávají o své dobré bydlo , které je vytvářeno masou lidí, kteří na ně pracují a náhle nebo zvolna by přestávali toužit po stále nových a nových výtvorech produkovaných nejrůznějšími výrobci.

Jeden z moderních vynálezů, který trendu skromnosti napomůže a přitom neomezí potřebu lidí po kultůře, se v současnosti objevuje ve formě tak zvaných „čteček“. Jsou to náhražky knih, které jsou schopny nahradit celé knihovny. Nevím přesně s jakým komfortem je čtenáři umožněno se s textem seznamovat, ale pokud si odpustí nepopiratelné kouzlo tištěného slova, vůni a krásu knihy, možná i pohodlí, kdy s knihou lze ležet v různých polohách, kdy se lze snadno vracet k již přečteném, vyhledávat pasáže atd, .pak získá v malém objemu a malé hmotnosti náhradu za celé knihovny. Pokud pak se propracuje system získání textu do paměti čtečky přes dejme tomu internet, tak takovýto vynález člověka velmi osvobodí. Už jenom stěhování se na jiné místo se nesmírně usnadní, když nebude nutno balit kvanta knih, muset mít prostory pro jejich nové uložení a podobně. Otázka bude co s již existujícícmi knihami. To bude papíru. A co s papírem?! Již dnes můžeme pozorovat značný úbytek prodávaného tisku ve formě novin. Prodává se jich méně a tak nutně stoupá jejich cena a tím se jich prodává ještě méně až zaniknou úplně, Pokud zanikne i množství reklamních letáků, které putují ze schránek do popelnic, patrně dojde ke značnému omezení papírenského průmyslu. Je to škoda?

Tedy rozvíjející se elektronisace osvobozuje člověka od hromadění věcí, v tomto případě knih a zároveň nezhoršuje ale zlepšuje jejich přístupnost. Knihy jsou dnes velmi drahé. Za dvacet let stoupla jejich nominální cena na desetinásobek a některých publikací ještě vícekrát. Čili se čtečkou, kterou bude možno provozovat patrně výrazně levněji, se sníží potřeba lidí pracovat a vydělávat na zakoupení knihy.

Jak je zřejmé, dostali jsme se na kulturní frontu. Krátce po Novém roce hovořil pan Gott o výdělcích v jeho branži. Bylo řečeno, že nosiče nejrůznějšího druhu dnes zpěvákům přinášejí jen malé příjmy. Jejich Největší část prý plyne z koncertů, t.j. ze vstupenek. Osobně bych na žádný koncert popu nešel už proto, že je nad mé finanční poměry, ale chápu, že jisté skupině lidí účast na podobném vystoupení může přinášet mimořádné potěšení, které je patrně spíše zapříčiněno atmosférou v sále než dokonalejším poslechem. Ono davové přijímání má svůj magický vliv, zvláště když se mu posluchač dobrovolně a souhlasně podvoluje. To lze asi vidět i na tak rozdílných a s kulturou málo příbuzných akcích jako je fotbal nebo náboženská setkání. K životu ve skromnosti ale dle mého soudu nenáleží ani jeden z výše uvedených příkladů a jeho naplňováním by nepřiměřené příjmy „sportovců“ a třeba zpěváků patrně zanikly, pokud by nebyly transportovány pomocí elektronických medií.

Když jsme se dnes šli podívat na stoupající řeku, tak v úzké uličce k řece vedoucí, se protlačovalo jedno auto za druhým, aby se po několika desítkách metrů muselo otočit a prodírat se zase zpět. Zvědavost automobilisty byla ukojena bez ohledu na díry v silnici a chodce, kteří museli lenochovi uhýbat. V čem tkví ta nebetyčná lenost některých lidí. Vyznavači skromného života zárověň preferují zdravý pohyb na „zdravém“ vzduchu a zároveń propagují kult chodců. Protikladem jsou lidé, kteří jsou natolik pohodlní, že i tehdy když jedou vlakem, tak vyžadují, aby u nádraží byla budována parkoviště, aby pěší chůze byla omezena na nezbytné minimum. Dále se vyznačují používáním zcela nesmyslných aut o velkém výkonu a vládnoucí rychlostí, která je nelegální a tedy by neměla být vůbec používána. Tyto stroje jsou pochopitelně velmi drahé, což uspokojuje výrobce a jejich majitelům dávají pochybný pocit nadřazenosti nad lidmi pěšími, či lidmi levně motorizovanými.

Kdesi jsem četl o zkušenostech ze Švédska, kde se ptali dobře situovaného Švéda proč při svých příjmech jezdí poměrně běžným a ne právě novým autem. Překvapen dotazem naší redaktorky odpověděl, že si to nemůže dovolit, protože co by si o něm pomysleli ostatní lidé v okolí. To je jeden ze způsobů nazírání, kdy většina obyvatel má určitý životní pohled podmíněný tím, že není třeba kupovat zbytečné věci a to ne proto, že nám chybí finanční prostředky, ale ze zásady. Naše zásada s výše uvedenou koresponduje a je zdůrazněna šetrností k přírodě, k plýtvání zdroji, šetrností k ovzduší a k ostatním lidem a okolní přírodě , k radosti z chůze a pohybu vůbec a k pohledu na vozidlo jako na dopravní prostředek a ne jako rádoby prestižní záležitost. Občas jsou vidět i lidé, kteří venčí psa běžícího na vodítku za autem, lidi, kteří jedou jen desítky metrů pro nákup, lidi, kteří v zimě stojí u frekventovaných míst dlouhé minuty a běžícím motorem si uvnitř topí, bez ohledu na okolojdoucí, kteří musí dýchat exhalace.

V naší zemi, ve které kvapem doháníme zameškaný „společenský vývoj“ se ve skupině lidí, kteří různými cestami přišli k majetku vidíme jev, který nazýváme demonstrativní konzum, tedy nákup materiálních statků, které jedinec potřebuje jen proto, aby uspokojil své ego a vymezil se proti ostatní společnosti. Neuvědomuje si, že rozumná část obyvatelstva jeho činnost považuje za směšnou. Ovšem činnost těchto lidiček je zcela v souladu s požadavky trhu a majitelů výrobních prostředků. Toto vše je opět podporováno mohutnými reklamními kampaněmi a cíleně zaměřovanými pořady, kdy jistí lidé jsou nazýváni celebritami nebo VIP osobnostmi. Při bližším pohledu na tyto občánky, kteří jsou uváděni jako elita vidíme, že jejich výjimečnost se skládá z módních výstřelků, silikonových vylepšení a nezřízeného způsobu života. Kdo by je toužil napodobovat? Snaha na konzumu závislých podnikatelů je dojemná a směšná. My, kteří vyznáváme princip skromnosti se na toto díváme jen s útrpným pobavením.

Opět nám pomáhá rozvoj vědy a techniky, zvláště elektronizace, protože nám umožňuje se kontaktu s takto cílenými akcemi vyhnout. Pořady, které jsou tvrdě zaměřeny na předvádění pochybných společenských vzorů .si prostě a jednoduše nepustíme. Filmům prošpikovaných reklamami se vyhneme a nahradíme si je filmem z DVD. S poklesem sledovanosti reklamních akcí asi dojde ke změně taktiky zainteresovaných. Uvidíme. Při hlubším zamyšlení je neuvěřitelné, jak sebou lidé nechávají manipulovat, když hluboký zážitek, který některé filmy poskytují si nechají narušit reklamou. Ukazuje to na otupělost a povrchnost, která se nám stává vlastní.

Nedávno jistá známá socioložka vzpoměla na Karla Marxe a na jeho Zákon nezbytného souladu. V podstatě se jedná o to, že jakmile charakter výrobních prostředků, kterými společnost disponuje překročí určitou hranici, vynutí si změnu společenských vztahů. Ještě nikdy společnost na naší planetě nedosahovala takové rychlosti rozvoje poznání a jejího přenesení do praxe, jako nyní. V minulosti se prostředky, kterými lidstvo disponovalo měnily zvolna a trvalo celá staletí než mohla být zaznamenána viditelná změna. S tou se pak měnily i společenské řády. Dnes jsou to desetiletí a často jen roky. Společenskou změnu očekávejme kdykoli!!

Tato vsuvka nás vrací zpět k našim úvahám o životě ve skromnosti a tímto se dostáváme ke kuřákům. A zde vzpomínám, jak ve filmu Císařův pekař, císař Rudolf řekl alchymistovi Kellymu, když ten mu nabídl dýmku „tak tohle se nikdy neujme“. A vida jak se to ujalo. Necítím se povolán promlouvat o kuřácích, ale domnívám se , že vdechování kouře je záležitost opuštěných a jinak ochuzených lidí. Ovšem může být i záležitostí rituální, viz kouření dýmky míru atd. O degeneraci společnosti napovídá využívání závislosti kuřáků k plnění pokladen států. Přitom se málo respektuje evidentní dvojkolejnost příjmů a výdajů. Příjmů v podobě daní a výdajů v podobě nákladů na léčení a ztrátu pracovní schopnosti kouřením způsobenou. Naše republika je opět trapnou ukázkou neschopného řízení. Přijímaná a opět odvolávaná opatření směřující k ochraně nekuřáků je markantním příkladem, jak zde chybí jednotná opatření zaváděná v rámci EU.

Zde si vzpomínám na předváděný pokus, který na mě samotném zanechal hluboký dojem a to příklad, kdy pomocí motorového kouřoměru byl měřen dehet získaný nasátím kouře z cigarety jen do úst a kouřoměrem protlačený skrz filtrační papír, který tím byl jasně hnědě zbarven a následný pokus, kdy kouř byl vdechnut do plic a pak opět přes kouřoměr protlačen. Tehdy byl filtrační papír zcela čistý. Plíce všechen dehet přijaly do sebe. Otřesné!

Jakou má toto vazbu na proklamovaný princip skromnosti? Jednoduchou, zejména v tom, že člověk vyznávající uvedené principy se nenudí. Nenechává se zotročovat, protože návyk kouření není nic jiného. Vůči svému státu a národu se chová zodpovědně a hlavně je svobodný. Je svobodný sám pro sebe pro svou rodinu pro své blízké, pro své člověčenství.

Ještě chvíli hovořme o zdraví.. V současné době probíhá boj státu, či snad lépe nemocenských pojišťoven s částí lékařské veřejnosti o peníze na platy a to zejména v nemocnicích. Při tom a před tím probíhaly jedna kampaň za druhou masírující veřejnost nutností přinést do zdravotnictví více peněz. Střídající se vlády a ministři nakonec vytáhli z lidí různé poplatky za návštěvu lékaře za recept, někdy i za to, že se lékař vůbec uvolil pacienta přijmout nebo za to, že ho vyšetřil určitým přístrojem atd. Často se operovalo tím, že v jiných zemích se také platí a že z peněz vybraných na nemocenské pojištění nelze vše uhradit.

Až teď, v souvislosti s heslem lékařů „děkujeme odejdeme“, u kterého nerozumím zcela za co děkují, se stále častěji rozkrývají miliardové úniky z peněz od lidí vybraných jednotlivcům a jistým společnostem na zdravotnictví se přiživujících.

Tento dlouhý a trapný úvod bude mít pokračování pro lidi vyznávající princip skromnosti. Poznámka o trapnosti je směřována na neschopnost nebo nechuť systému (demokratického státu) se s problematikou vypořádat.

Cesta ke zdraví lidí vyznávajících skromnost jako životní názor má dvě větve , které se přirozeně spojují u lidí, kteří se dopracovali na jistou, dejme tomu, výšší úroveň.

První větev je dána mnohem přirozenějším způsobem života. Zdravější stravou, dostatkem pohybu Dále co nejdelším pobytem v přírodě, smysluplnou prací , v rámci možnosti eliminací škodlivin, mnohem menším stresováním, uspokojením s růstem vlastní osobnosti atd.

Druhá větev je obsažena v aktivním udržování a zlepšování vlastního tělesného stavu. Principy obsažené v této oblasti výrazně omezují potřebu jakéhokoli kontaktu s lékaři na nezbytné minimum!!

Je pravda a občas se to i říká v různých příslovích jako: lékař léčí, příroda uzdravuje nebo lépe jednou jadrně se ubzdíti než groš do apatyky dáti. Léčená rýma trvá týden, neléčená sedm dní atd. Je fakt, že lidské i jiné tělo a organizmus má tendenci být zdrávo, pokud toto zdraví něco nenaruší a když se onen narušitel vytratí, má organizmus tendenci se opět tlačit k normálu, t.j.ke zdraví.

V uvedené druhé větvi cestě ku zdraví pracuje člověk jako subjekt i objekt zároveň na svém léčení sám ! Celý, dále zmiňovaný způsob není plně přístupný osobám, které v principech skromnosti nežijí. Nejsou totiž schopni se dostatečně na proces samouzdravování připravit a spolupracovat sámi se sebou. Kromě toho se mnozí kontaminují ať už kouřem, stresem, závistí, nespokojeností, obžerstvím atd.

Osvědčilo se začínat den ranní akupresurou. Pokud nás nic konkrétního netrápí, propracujeme si akupresurní pásma a body na obou rukách a obou chodidlech. Už za krátkou dobu pocítíme změny, které vznikly harmonizací našeho těla a ducha. Pokud máme konkrétní problém, pak je samozřejmě vhodné se příslušnému akupresurnímu bodu věnovat déle. Na provedení příslušné akupresury potřebujeme cca půl hodiny. Pro bližší seznámení je k disposici příslušná literatura. Tuto harmonizující část je možné zakončit krátkou rozcvičkou k protažení svalů a kloubů. Sám mezi uvedené dvě fáze vkládám některé taoistické cvičení dle potřeby. Někdo jiný si zase mohl vypracovat svůj osobní systém, který mu vyhovuje.

Předchozí část nám napomáhá udržet své trvalé zdraví, ale přesto se může stát, že nějaký nečekaný atak ať náhlá nemoc nebo úraz nás potrefí. I pak jsme schopni si většinou pomoci sami.

V tomto případě vedeme své tělo, aby se uzdravovalo samo. Už biblické :víra tvá tě uzdravila si uvědomuje, že v silách každého jedince je možnost sám sobě napomoci k uzdravení už jen tím, že v uzdravení, ve zlepšení stavu svého organizmu napomůžeme tím, že v něj věříme. To je ale spíše pasivní způsob, Aktivní způsob spočívá v našem cíleně zaměřeném procesu uzdravování, při kterém svou mysl, cítění, vůli, či jak to nazveme upneme přímo na postižený orgán, či část těla. Tento proces, tento způsob ovlivňování si ale musíme nacvičit. I pro toto existují knižní prameny. Osobně postupuji tak, že nejprve se snažím celé tělo maximálně uvolnit. Poté se soustředím na příslušný cíl a jakoby se do něj dostávám, obkružuji jej, soustřeďuji se na něj, snažím se do něj dodat sílu - energii, uvést ho do normálního stavu. Tato činnost je dosti psychycky náročná a vyžaduje značné soustředění a oproštění od všeho ostatního a nakonec přejde ve spánek, ale i v něm stále přetrvávají stopy soustředění a toto si uvědomujeme i po probuzení.

Toto vše, tuto cestu ke zdraví ještě doporučuji doplnit minimalizaci pobytu v geopatogenních zonách. Zejména delší , pravidelný pobyt je škodlivý. Takový se často děje v chybně umístěném lůžku. Mnozí lidé celý život zbytečně trpí a komplikují si život nemocemi, protože si na zonu už zvykli a neuvědomují si ji, nicméně negativní síly zony na ně působí. Pokud sami nejsme schopni si zonu zjistit, je vhodné se obrátit na osobu, která to dokáže. I o této problematice je k mání dostatek literatury..

Včera jsem vylezl na hřeben Brd a kráčel po zledovatělé cestě. Minuli mne dva kluci s tábornickou výstrojí a to už po druhé. „Už jsme se viděli“, povídám, „jestli jdete na Skalku tak tam bude otevřený bufet.“ „My nejdeme na pivo, jdeme do lesa“, odvětili a tím mne potěšili, neboť i já šel do lesa. A to je úvod k tomu , v čem lidé našeho druhu nalézají potěšení. Ne v nějakých extravagantních radovánkách nebo v rafinovaných adrenalinových zážitcích, nýbrž v přiblížení k přírodě , v návratu a splývání s přírodou, jejíž součástí přirozeně jsme a jíž jsme se velmi odcizili. Jsou země, ve kterých život s přírodou snad je bohatší než u nás a přitom k němu máme pořád ještě poměrně dobré podmínky, jen je lépe využívat. Nemusíme ale přírodou jen putovat a v ní pobývat, můžeme se podílet i na jejím spoluvytváření, v jejím obnovování ať už tím, že se staráme o svoji zahrádku a dáváme ji krásné a estetické proporce, které uspokojí nás i okolojdoucí, ale i tím, že se staráme o výsadbu stromů nebo se snažíme ochránit ty které zasadil někdo jiný a které dnes bohužel naši

nemyslící spoluobčané mnohdy z malicherných , či hůře, zištných důvodů zcelá zbytečně kácí. Lepší slovo by asi bylo vyvražďují, protože stromy, které pamatují mnohdy řadu lidských generací a mají nedozírnou kulturní hodnotu dávají lidem zcela zdarma svou čistou krásu, stín, kyslík a další dosud nepojmenované hodnoty. Berme stromy jako své bratry, navštěvujme je , povídejme si s nimi, starejme se o ně a ony se postarají o nás a naši lásku nám mnohonásobně vrátí.

Nejsem tak naivní, abych nevěděl, že uvedené principy nejsou přístupné všem lidem. Ne proto, že by nebyli schopni je zvládnout, ale proto, že dosud nejsou ochotni se rozloučit s vidinami, které jsou jim neustále v nejrůznějších lákavých formách předestírány. Zároveň jsou stále a s protřelou demagogií přesvědčováni, že se musí spoléhat jen sami na sebe ve smyslu tradičního amerického pohledu na život. Zastírá se jim, že schopnosti lidstva jsou už dnes tak nesmírné, že kdyby tento potenciál byl smysluplně využit, dokázal by v krátké době vytvořit pro všechny lidi netušené podmínky. Jsou přesvědčováni, že výrobní prostředky jsou schopny efektivně pracovat jen v soukromých rukách. Lidem vyznávajícím princip skromnosti jsou těžko pochopitelní ti lidé, kteří jsou uspokojováni tím, že hromadí miliardy aniž by je využili nebo předali společnosti ke smysluplnému použití. Onehdy jeden zástupce tohoto stavu pravil „mne to prostě baví“. Poněkud plytká zábava. A dějí se takové věci jako, že ústavní soud rozhodne, že je spravedlivé, aby ti kteří do systému výrazně více přispívali pobírali vyšší důchody. Nebere se ale v úvahu, že oni větší přispěvatelé si své platy mnohdy určují sami, zcela nepřiměřeně k ostatní populaci. R.T.Kyiosaky uvádí příklad z USA, kdy za dvacet devět let platy zaměstnanců stouply o deset procent, zatímco platy manažerů stouply o 2800 %. Tento trend se zavádí a je obhajován i u nás.

Není to tak dlouho, kdy se i katolická církev nechala slyšet s odsudkem hromadění bohatství. Jednalo se snad dokonce o zařazení této „zábavy“ mezi smrtelné hříchy, ale od té doby jsem o tom více neslyšel. Buď definici dále precizují nebo od ní ustoupili..

V předchozím odstavci jsem se zmínil o přístupnosti života ve skromnosti a potížích, které jsou založeny zejména lidskou mentalitou. Ale potíže mohou mít i jinou podstatu, na příklad tu, že žijeme v ekonomicky nestabilním prostředí, kdy se podmínky života neočekávaně mění. Takže člověk vyznávající princip skromnosti a bydlící v nájemním domě náhle je postaven před prudký nárůst ceny za bydlení. A ihned je znovu vtažen před nenasytnou tlamu trhu, ze které se chtěl vymanit a žít si po svém. Udržování lidí v otrockém područí výrobců HDP je cíleně a promyšleně prováděno po řadu let. V poslední době jsou některé takové metody rozkrývány a s úděsem sledujeme jejich rafinovanost se, kterou jednotlivci a korporace bohatnou na zoufalství lidí záměrně přiváděných do neřešitelných situací uměle vytvářenými katastrofami nebo využíváním katastrof přírodních. Stačí si přečíst Šokovou doktrinu od Naomi Kleinové. Co chtějí tito lidé. Skutečně se uzavřít do od světa izolované bubliny výlučných sídlišť, nezměrně sofistikovanějších než to co tu a tam vyrůstá u nás. Cožpak v tom mohou nalézt štěstí a uspokojení?

Technický pokrok nás na jedné straně osvobozuje a přivádí ke změně společenského řádu. Než ale nastane, můžeme , kromě již výše uvedeného, pozorovat i další zvolna spřádané nitky, které nás spoutávají a někdy je obtížné se z nich vymanit. Vezměme otázku mezd a platů jako odměnu za práci. Stává se samozřejmostí, že peníze jsou převáděny na účet. Nedávno jsem v jednom ročním pracovním poměru tento system odmítl s odůvodněním, že podle Zákoníku práce je mzda vyplácena v penězích (možná, že už to dnes neplatí) . Nejprve hledali cestu jak to provést přes pokladnu, ale pak mne ředitel přemlouval, abych jim nekomplikoval život, a tak jsem ustoupil. Z tohoto vyplývá, že musím mít v bance běžný účet a platit z něj poplatky. System je nastaven tak, že řadu plateb už ani jinak platit nelze nebo pouze přes poštu a ta je dnes tak drahá, že si člověk vybere „menší“ zlo. K penězům v bance se dostaneme buď draze přes přepážku nebo levněji přes platební kartu. K řadě plateb nákupů se jinak než přes kartu už nelze dostat. Přitom na jedné straně v tomto systemu dochází k individuálním loupežím podvodníky nebo k systémové loupeži přes bankovní poplatky. Nehledě na fakt, že jsme přes platební kartu neustále kontrolovatelní a identifikovatelní. Možná to zvolna směřuje k čipování obyvatelstva. Říká se , že vše co lidstvo vymyslelo ke prospěchu bylo nakonec zneužito. Proto musíme být ostražití a pokusům o zneužití zabránit dříve než si na jejich prostředníky zvykneme!

V tomto duchu bychom mohli pokračovat dlouho a dlouho. To ale není můj záměr. Naopak, uvědomujíce si všechen marazmus současné společnosti, chtěl jsem předestřít cestu, kterou se můžeme od zbytečných strázní distancovat a osvobodit. Současně věřím, že vývoj, kterým se lidstvo ubírá, nabírá na rychlosti a s pokračujícím rozvojem vědy a techniky přinese i nutné společenské změny.

Ve výše uvedených pasážích jsem chtěl čtenáře přivést k zamyšlení se nad lidstvem, jeho pachtěním od nikud nikam. Pokusil jsem se na několika příkladech ukázat jak málo je k takovému novému způsobu života potřeba . Co naopak z něho lze vyzískat. Je to především harmonie, vesmírný souzvuk, který každý jedinec může rozvíjet dle svého nadání a svých schopností. Někdo se jen přestane pachtit a zbaví se zbytečné dřiny na úkor svého času, jiný se propracuje k netušeným duchovním radostem a ziskům. Všichni ale budou ostatním lidem ukazovat novou cestu.

Autor: Jan Sláma