Chceme-li skutečně poznat jakoukoli kulturu, musíme především pochopit mentalitu jejího lidu. U existujících kultur je to obvykle velmi obtížné a v případě zaniklých kultur dokonce téměř nemožné.

Příběh odhalování egyptského duchovního odkazu začíná ve Florencii, na dvoře Cosima de Medici. Ten se rozhodl obnovit znalosti antického světa a zejména Egypta, a proto v roce 1439 založil po Platónově vzoru Akademii. V ní shromáždil sbor překladatelů z řečtiny a agenty, kteří začali pátrat po cenných dílech minulosti. Vůdčí osobností mezi členy Akademie byl Marsilio Ficino (1433–1499), jehož původním úkolem bylo přeložit celé dílo Platóna do latiny.

Když se vrátil z řeckého Athosu mnich Leonard z Pistoi, přivezl rukopis, který obsahoval text Poimandera a některých dialogů, které dnes tvoří součást Corpus hermeticum. Objev způsobil v Akademii pozdvižení; bylo rozhodnuto, aby Ficino přeložil celý rukopis. De Medici a ostatní totiž věřili, že tímto dílem se jim dostal do ruky první záznam odkazu starého Egypta.

Nemýlili se. Nevíme, zda vycházeli jen ze svědectví řeckých autorů nebo zda zde hrály roli esoterní znalosti, které mohly být pravým důvodem pro založení Akademie. Skutečností zůstává, že lze zachytit odlesk znalostí ze starého Egypta, které nepocházely z tehdy dostupných zdrojů již v době, když ještě nebyly rozluštěny hieroglyfy. Hermetické texty kromě toho poskytují mnoho náznaků o svém původu, a ty mohly být srozumitelné již členům Akademie.

Vydání Poimandera v roce 1463 se stalo pro Evropu zjevením, kniha vyšla v mnoha vydáních v latině i v národních jazycích. Podnítila myslitele natolik, že se renesance stala skutečně věkem rozumu a začala se pomalu rozvíjet věda.

Brzy se objevila řada dalších hermetických děl, o jejichž egyptském původu nikdo nepochyboval. Tehdy platila absolutní autorita Bible jakožto poselství diktovaného samotným Bohem, každý čtenář hermetických děl však musel zaznamenat, že obsahují texty pozoruhodně shodné se Starým i Novým zákonem. V roce 1614 zveřejnil Isaac Casaubon tvrzení, že hermetické texty jsou nutně mladší než Bible.

Tato představa je rozšířena dodnes: lze se dočíst, že texty vznikly ve 2.–5. stol. př. Kr. V takovém případě by ale vznikaly z ničeho, což zejména u tak hodnotných filozofických děl nemůžeme očekávat; navíc je to v rozporu se svědectvím ostatních autorů, včetně církevních. Ti si hermetismu velmi vážili, vycházeli z něho a zmiňovali jeho značné stáří. Tento postoj se ale rychle změnil a od 4. století byl již zatracován.

V 15. století se hermetismu chopili alchymisté a astrologové a založili na něm své představy. Alchymie sice existovala již dávno před tím, ale její náplní byla na jedné straně metalurgie a na druhé duchovní přeměna. Renesanční alchymisté však přišli s myšlenkou výroby zlata jakožto svým cílem. Tato snaha nebyla z jejich hlediska tak nelogická, protože hermetismus je svrchovaným holistickým učením, které ukazuje, že veškerá rozmanitost světa je jen formou základní jednoty. Představa, že by se jeden kov mohl změnit v jiný, měla své opodstatnění. Dnes ovšem víme, že to je sice možné, ale přece jen složitější, než si tehdejší lidé představovali.

Materialistickým postojem a podvody však alchymisté zprofanovali jednak alchymii, a s ní i všechny poctivé badatele, a jednak hermetismus, který dodnes nese nálepku něčeho neseriózního. Je pravděpodobné, že mnozí z nich dostupné hermetické texty ani neznali a vycházeli jen ze Smaragdové desky, problematické památky, která se ani nedochovala.

Tato situace velmi nahrála tomu, že se podařilo hermetismus tak vytěsnit z obecného povědomí, že dodnes ví o jeho existenci jen málo lidí a v přehledech dějin filozofie jej prakticky nenacházíme. Nic na tom nezměnily ani nálezy dalších textů, nejen řeckých, ale i arabských, koptských a egyptských. Tím padla další podivná představa o hermetismu jakožto řecké filozofii. Hermetismus je však zcela neřecký, a proto se o něj specialisté na řeckou kulturu obvykle nezajímají; uniká i pozornosti egyptologů, kteří by spíše mohli poznat jeho podobnost se staroegyptskými texty, ale pokud vůbec vědí o jeho existenci, mají jej za pozdně antický výstřelek.

Hermetismus má přitom pro poznání egyptského duchovního odkazu zásadní důležitost; to, jak byl dosud vykládán, naznačuje, že Egypťané byli modloslužebníci, klanící se různým idolům a zvířatům a libující si snad i v brutalitě. Takový obraz je ovšem v ostrém protikladu s tím, jaký nám podávají Řekové. Ti cizinci obecně pohrdali, ale Egypťanů si nesmírně vážili a mnozí přední řečtí myslitelé studovali v egyptských chrámech. Ti z řeckých filozofů, kdo tam nestudovali, je pak měli za učitele, takže můžeme říci, že celá řecká filozofie je silně ovlivněna egyptskou filozofií, není-li s ní totožná!

A zde narážíme na další zarážející rozpor: nemáme-li k dispozici žádná egyptská filozofická díla, musíme se ptát, co vlastně hledači pravdy v Egyptě studovali? Vždy tam přitom zůstávali co nejdéle, není tedy možné ani vysvětlení, že šlo jen o pověsti, které se na ničem nezakládají.

Řešení nám poskytují jednak antická svědectví, která hermetické texty jednoznačně přisuzují Egypťanům (a v nich samých lze nalézt bezpočet znaků, které to potvrzují) a dokonce tvrdí, že řecké texty psali egyptští kněží pro Řeky. Známe jména alespoň těch nejvýznamnějších. Předně to byl Petosiris, žijící kolem roku 500 před Kristem, dále Bytis a Manetho. Ještě výmluvnější svědectví poskytují egyptské texty. V první řadě to jsou vyprávění o stvoření světa, která jsou zcela totožná s tím, jak je popisuje hermetismus a později v silně zkrácené podobě i Bible. Dále se ukazuje, že hermetické jsou i všechny ostatní neadministrativní texty. Jejich mnohdy zdánlivá nesrozumitelnost a nepodobnost nejen s hermetismem, ale ničím rozumným je způsobena pouze tím, že pochopitelně vycházejí ze způsobu myšlení starých Egypťanů, které bylo ryze holistické a nikoli fragmentární, které bylo vlastní Řekům i nám. Můžeme tedy říci, že Petosiris a jeho následovníci nepřekládali konkrétní duchovní texty v konvenčním slova smyslu, ale hlavně jejich poselství převáděli do zcela jiného způsobu myšlení. Můžeme tedy říci, že hermetismus je transformovanou egyptskou filozofií!

Pokud si toto uvědomíme pak celá ta nesrozumitelná změť egyptských textů a vyobrazení dostane smysl a vynoří se před námi duchovnost skutečně ohromující hloubky. Zároveň se tím vyjasní i problém, věřili-li Egypťané v jednoho či více bohů (tato debata se vede již sto let) a věřili-li v reinkarnaci, což dosud většina egyptologů odmítala.

Hermetismus je ryze monotheistickým systémem, který je založen na učení reinkarnace. Egypťané sice hovořili o mnoha »bozích«, ale při bližším pohledu se ukazuje, že to pro ně byli jen aspekty jediného boha, které nazývali Átum – tedy Nic. Je to velmi případné jméno, které zvolili protože by mu jinak museli dát všechna jména světa. Důvody vysvětlují právě hermetické texty.

Pokud jde o reinkarnaci, zde jsou Egyptská kniha mrtvých i další »zádušní spisy« natolik otevřené, že je to zcela zjevné. K tomu se vrátíme v samostatném příspěvku.

Hermetismus obsahuje mnoho údajů, které objasňují mnohé z toho, co Egypťané dělali a oč usilovali, stejně jako řadu pozoruhodně pokročilých vědeckých poznatků. I když je to pouhý odlesk egyptských předloh, je jeho duchovní síla natolik mocná, že se několikrát v průběhu dějin osvědčila jako civilizačnětvorná. Doufejme, že když je nyní řada těchto textů k dispozici i v češtině, přispěje to ke zduchovnění společnosti.

Jaromír KOZÁK