Je již čas, abych řekl, jak se to má s jógou s přísným ohledem na mé praktické zkušenosti. Přál bych si, aby se tyto zkušenosti staly vodítkem pro každého, kdo jde za mnou, ať již józe rozumí méně, nebo více, a proto se na mně necítí závislý – nebo je přesvědčen, že dosud potřebuje mých rad, popřípadě i vedení.

Jsou dvě cesty k duchovní obrodě. Jedna vyúsťuje ve vytvoření duchovně fyzické existence, jaká se běžným poznávacím schopnostem jeví jako pozemský génius; rozvinutějším schopnostem poznávání se jeví jako bůh nižší nebo vyšší kategorie, popřípadě také jenom jako útvar duchovní sféry složený ze zářícího světla. Druhá cesta vyúsťuje ve spáse, v níž se především potlačuje strast v nejširším jejím pojetí a potom se dosahuje realizace totožnosti jáství a absolutna.

První z těchto cest je vlastně vyšším stupněm zavíjecího procesu. Nižším aspektem tohoto procesu jsou tendence každého tvora podrobeného sobectví a pudu sebezáchovy, tj. snaha zachovat si svou dosavadní existenci. Tento stav v obvyklých případech nezůstává beze změny. Jakmile člověk dozraje v životních zkušenostech, jeho empirické (denní) vědomí dosahuje nejvyššího stupně přirozeného vývoje; to způsobuje, že se objeví touha jen po spáse, jakož i úsilí dosáhnout jí. A právě tento postup první cesta mění. Místo spásy hledá člověk způsob jak vytvořit nezničitelnou nadsmyslovou strukturu, jako je tělo boha, jenž byl dříve jóginem.

V podstatě se této cestě nedá nic vytýkat. Postup po ní svědčí o nedohaslých touhách po výlučné existenci, která se tu může potkat s nadsmyslovými životními zkušenostmi. To každý člověk kdesi ve svém podvědomí ví, a není-li dobře připraven předepsanou mravností na absolutní rozplynutí jako nejlepší ukončení povšechné životní pouti, je pro něho tato cesta lákavou perspektivou. Tuší, že se před ním rýsuje fyzická nesmrtelnost, nezanikání diferencovaného uvědomování se v já; to je hojivá náplast na jeho sobectví, jehož předním předsevzetím je být a mít.

Být a mít je mravní závada, ikdyž jde jen o touhu; nerozvine se schopnost pochopit perspektivu stavu pro bytost nejvyššího, stavu totožnosti já s absolutnem. A přece žádný mystik nesmí této perspektivě zůstat uzavřen, protože by ani nerozřešil základní problém, kvůli němuž mystickou cestu třebas i neuvědoměle nastoupil, ani nedosáhl skutečné spásy.

Lidská bytost je psychologicky složitá, proto se každý jedinec více nebo méně, ale většinou spíš více potácí mezi alternativami procesu vyúsťujícího ve vytvoření božské existence a procesu vedoucího ke spáse. Způsobují to střídající pulsy touhy být a mít na jedné straně a nahromaděná zklamání na straně druhé.

Působí-li první, tu člověk vyvíjí snahu, aby svou výlučnou existenci zlepšil, posílil, obšťastnil rozmnožením a rozvojem dobrých stavů a obrnil ji proti rozkladnému působení času. Působí-li druhé, tu se člověk snaží všeho vzdát a třeba se ip oddat rozplývání sebe v absolutnu. Ale obé je podmíněno tím, že není schopen uvažovat o měnících se procesech, v nichž obecné bytí a žití může trvat.

Schopnost zdravé rozumové úvahy o žití vyúsťuje ve zjištění, že toto otročení silám životního procesu je nežádoucí. A pak již přichází v úvahu volba mezi cestami, z nichž jedna vyúsťuje ve vytvoření bohočlověčenství, jehož rozvoj je možný až do stavu realizace božské existence v oblastech pro nás nadčasových, kdežto druhá ve spáse, ve ztotožnění já s absolutnem. Znovu zdůrazňuji: tato volba musí být volbou a nikoli patetickou reakcí na životní okolnosti, které člověka nutí dočasně přijmout jeden nebo druhý směr.

∗ ∗ ∗

První volba náleží do praxe a zřetelů hathajógy. Ačkoli na nižší úrovni má hathajóga na zřeteli všeobecnou regeneraci těla jedince, na vyšší úrovni již směřuje k metodickému proměňování struktury bytí. To vyúsťuje ve vytvoření mystického nebo svítícího těla, obdařeného všemi atributy jógické nebo mystické moci. V hathajóze tato cesta začíná metodickým vnímáním a rozvíjením dechových substrátů v těle; ty se rozkládají v mnohé kategorie, z nichž některé produchovňují tělo, jiné udělují mystickou moc.

Tato perspektiva, lákavá pro sobce, má být odmítnuta. Zakládá se totiž na tom, že člověk ze 298 sebe vytvoří nádrž vyšších dechových substrátů, čili vymění sobectví hrubé povahy za sobectví jemnější, které je dokumentováno úsilím o výlučnost bytí v oblasti všeobecné kosmické diferenciace. Uniká mu poznání, že se každá výlučnost může zakládat toliko na přijetí záslužné karmy; tu však v patách sleduje karma nezáslužná, která člověka na jeho vysoké cestě určitě svede a zradí. Kromě toho se tím člověk dopouští zlého skutku, protože přijetím záslužné karmy ochuzuje jiné tvory o dobro, které je povznáší a vede ke štěstí.

Toto všechno způsobuje, že existence bohů hathajóginů je tak vratká. Ničí je i nejjemnější závan světskosti, např. že bůh směru hatha projeví pouhý zájem o jemu nejbližší okolní svět. Je tedy odsouzen být ponořen v sebe, čili vytvářet ze sebe svět sám pro sebe, jaký již nepodléhá žádnému vývoji ani směrem ven, do jakékoli tvůrčí kadence, ani směrem dovnitř, do zániku já. Do zániku, který je předchůdcem vzniku vyšší jednotky, kosmického regionu, který zanikne v totožnosti s absolutnem.

Tím tedy dospíváme k postulátu, který velí nastoupit cestu spásy. Tato cesta je na počátku neobyčejně trnitá. Člověk má na ní rozmotat psychické zauzliny, které vznikly z touhy být a mít. A protože je vytvářel po celé eony, vzdorují jeho snaze rozmotat je, protože se přeměnily v atavismy, jimiž je on sám jakožto výlučná bytost. Spolehlivým postupem na cestě spásy je především vytvořit spojení mezi sebou a Bohem, který je buď nositelem nejvyšších prožitkových kvalit, tj. blažeností, nebo je těmito kvalitami samými. Aby pak jógin mohl splatit karmické dluhy, pocházející ze závazků, které má vůči druhým bytostem a které vznikly ze snahy splňovat vlastní touhy být a mít, má přenášet tyto kvality do lidského a vůbec celého světa, který chce jógickým úsilím opustit.

Spojení s Bohem se daří nejlépe vzýváním. Jako se světský člověk duševně otevírá smyslovému světu, tak se má mystik otevřít Bohu. Duševně otevřen Bohu má klást požadavek, aby se mu Bůh ozval nebo projevil; tak má čekat, až se to stane. Když se to stane, budou božské kvality na něho sestupovat, vnikat do jeho bytosti, rozvíjet se v ní a naplňovat ji tak, že mu bude údělem jen blaženost.

Tímto stavem dospěl k mezníku, který nesmí přehlédnout. Když je uchvácen blaženostmi – a tohoto stavu má dosáhnout brzy potom, kdy se stal mystikem – musí si vzpomenout na svět, který těmito prožitky zanechal za sebou, resp. jemuž se svými prožitky odcizil. Pak si musí uvědomit, že je svou bytostí částí živé přírody, lidstva samého, a tento komplex sebe sama a světa živit těmito blaženostmi silou uvědomění této sounáležitosti.

Jakmile bude takto pracovat, nestane se nikdy nádrží substancí a sil vyvolávajících blaženosti, nýbrž pouze řečištěm, jímž blaženosti protékají, aby vešly do lidstva a rozvinuly se v něm jako spasitelné síly a podněty.

Toto je jediný způsob, jak lze splatit karmické dluhy; jejich výše je určena existencí člověka, který je proti jiným bytostem vybaven inteligencí a jinými viditelnými projevy karmických zásluh. S ohledem na to hathajóginové pouze předem vybírají z konta zásluh pro své osobní cíle.

Byl bych rád, kdyby mé stanovisko k mystickým snahám nebudilo v nikom úděs z toho, že takovýto postup není integračním procesem vymaňování se ze světa, ale že se jím tvoří další závazky oddalující duchovní svobodu nebo spásu. Již se prokázalo, že ti, jimž zdánlivě tolik záleželo na vymanění, v otázce vymanění neměli jasno.

Byli kdysi mystikové, kteří ze stanoviska definitivních státních nebo veřejných zaměstnanců chtěli problém své připoutanosti na smyslový svět vyřešit prostě tím, že nad jeho existencí zavírali oči. Když se jejich hospodářská existence stala nejistou následkem politických změn v našem státě, snažili se být loajální, často služ komu služ. A v tom byl průkazný moment jejich světskosti zcela nedotčené mystickými snahami.

Pak tu byli přívrženci mystiky, kterým se podle jejich představ na světě nevedlo dosti dobře. Ti našli „žábu na prameni k své spokojenosti ve „světovém židovstvu a jím vázaném kapitálu; ti vítali fašismus i nacismus. Jejich pohodlným přesvědčením a životním názorem otřásla někdy více, někdy zase méně existence koncentračních táborů, válka a případně také masakrování lidí jakožto části národa, který nacisté nepokládali za rovnoprávný.

Pak tu byli mystikové, kteří se domnívali, že žijí ve světě univerzální křivdy, a zaklínadlo proti ní našli v komunismu. Domnívali se, že pouze komunismus jim poskytne bezpečnou existenční základnu a zbaví je tíživých starostí o peníze a chléb. Ale komunismus jim poskytl pouze práci, dokonce hodně práce a o to méně klidu. Poznali, že musí za chléb velmi sloužit a žít v síti zrady a ohrožení, které z jejich mystiky učinily pouze vzdálený, neuskutečnitelný sen.

Proto mohou revidovat svůj názor na spásný život bez pomyšlení na nebezpečí skrývající se v mém pojetí jógy. Vždyť únikem buď nic nevyřešili, nebo vůbec uniknout nemohli, a mystická cesta se jim zcela uzavřela. Nechť to zkusí s dobrem. Nechť se zapojí do přijímání božských kvalit a do jejich odevzdávání světu a přestanou se starat o své osobní blaho. Pak se jim zase mystická cesta otevře.

∗ ∗ ∗

Kdo přijme spásnou činnost, stezku, na níž se přijímají božské kvality z hořeních (božských) světů a odevzdávají světu nižšímu, lidskému a tím i světům podlidským, musí dbát toho, aby na této cestě nedošlo ke zvratu zpětným působením na tuto činnost. Stává se totiž, že po nějaké době takovéto činnosti začnou člověka uchvacovat pocity rozkoše. Vznikají ze vzájemného ovlivňování jógina a světa a jógin, který se bude chtít vyhnout pádu na své cestě, je musí zcela potlačit. Když se to podaří, dosáhl úspěchu ve zkoušce, v níž měl rozeznat a zvolit správnou kvalitu jakožto původce prožívání správného druhu. Rozšíří se poznání souvztažností mezi akcemi a reakcemi různých kvalit, sil a úrovní; toto poznání je za jiných okolností nedostupné.

∗ ∗ ∗

Proto zamítám jako nespásné každé úsilí, jehož konečným cílem má být spása nebo nějaký duchovní stav, který člověk chápe jako vyhovující pro svou osobu. Perspektivy jógy jsou totiž kosmické. Proto by měl člověk v prvé řadě pochopit, že jeho tělo je karmickým zámotkem, jehož existence je podmíněna permanentním působením jak vnějších, tak vnitřních (to je osobitých) činitelů. To samo mu ukládá vyhledávat pravé řešení nespásného a tím i nevědomého bytí vyrovnáváním vztahových momentů.

Nejlepší způsob jak vyrovnat tyto vztahové momenty je začít jednoznačně usměrňovat kvality shora dolů, z božských do lidských a dále pak samovolně do sfér ještě nižších. Usměrňuje-li je člověk takto delší dobu, změní se základní potenciál jeho bytí. Objevují se spásonosné tendence, v nichž se stává bezvýznamným všechno, co jej poutalo jako názor životní, mravní, společenský, rodinný atd. A když se člověk naučí tyto tendence zesilovat, jeho malá lidská osobnost ustoupí zcela do pozadí. Pak začne žít stavy Boha a bude schopný sdílet je s lidským pokolením, z něhož vzešel; to vytvoří podmínky pro přetvoření se jeho bytnosti v bytnost nadsmyslovou a postupně až kosmickou.

∗ ∗ ∗

Rozpínání vědomí, resp. sebeuvědomování do kosmických rozměrů neprobíhá samozřejmě snadno. Jeho návyk na diferencovaná pojetí je v jiném smyslu setrvačností, která se do tohoto rozvoje stále vměšuje. V momentech jejího dostatečného převládnutí se vědomí zase vrací k dřívější diferenciační funkci. Nejhorší přitom je, že tento návrat člověk většinou pociťuje jako odpočinek, který často na dlouho znemožní postup. Má-li jógin využít všechen čas daný mu v podobě jeho současného tělesného života, nesmí takto odpočívat ani na okamžik. Reakce na rozpínání vědomí nebo sebeuvědomování se sice stupňují, ale mají svou kritickou mez; jakmile ji jógin překročí vytrvalým úsilím pokračovat v tomto rozpínání tím, že už nedovolí vyvstat opětně diferencující funkci uvědomování, začne mít rozpínání tendenci samovolného postupu. Tím se již značně přiblíží hledaný cíl, totiž rozvoj objemu sebeuvědomování až za hranice kosmu omezovaného tvůrčím děním. A stane-li se tento cíl velmi blízkým, zažije jógin přesun kosmu se všemi jeho tvůrčími momenty a fenomeny ze sféry zevní zdánlivě objektivní reality do sféry jeho vlastního sebeuvědomování jakožto subjekt jeho vlastního bytí.

V tu dobu na něho přestávají působit všechny druhy karmy. On sám je po vyhasnutí neživeného již životního pudu konečně připraven zaniknout jako jednotka odlišná od absolutna; je připraven se s tímto absolutnem sloučit a ztotožnit. Pak přestává putovat existencemi zatíženými nevědomostí, to je vtěleními, jež si vynutily přírodní síly a jež jsou osudovým silám podrobena.

∗ ∗ ∗

Stavu, o němž se právě mluvilo, nebude dosaženo žádným mystickým nebo jógickým úsilím, které je motivováno přáním něco dosáhnout, získat a mít. Je totiž výsledkem bódhisattvického postupu, v němž člověk dává sebe a všechno, co má, za oběť bytostem, které k takovému pojetí pravého východiska z bídy sansáry dosud nedorostly. Proto mystická škola, k níž náležím se všemi, kdo se ke mně druží, předepisuje, aby člověk přestal brát v úvahu své osobní bolesti, touhy a přání a aby přetvořil svou životní cestu, která má být cestou mystickou, v dynamické a permanentní přenášení kvalit božského světa do světa lidského. Jedinec je má přenášet do světa okolního a v této činnosti má pokračovat tak dlouho, až se jeho osobitost rozplyne v chápání vlastní bytosti jako kosmického jevu. Tuto předepsanou činnost má nadto zlepšit tím, že bude okolní svět vidět a chápat jako předmět svých dokonalých a reálných představ. Pak jej má zalévat proudy světla a blaženostmi přijímanými z božského světa vzýváním a nedopustit, aby se tento předmět (svět lidí) vymanil z moci jeho vůle a mohl ho pak přesvědčovat, že tyto vlastnosti nemá na něho posílat. Tím by totiž začaté dílo bylo pokaženo, karma jógina by se zkomplikovala, jeho spása by se oddálila nebo stala nedosažitelnou, kdežto Zlo – Máró –by svou vládu nad světem utužilo.

Dílo tedy má být začato i dokonáno. Jógin si musí uvědomit, že když již nastoupil cestu spásy, byť dosud jen jako hledání v oblastech okultního světa, je povinen konat práci spásonosnou, která je již obsažena v tom, že začne systematicky pracovat pro dobro druhých okultním způsobem. Musí dosáhnout stupně, v němž jsou realizovány stavy spásy, což je definováno jako stav „vykoupení za živa“. Kdo tak daleko nedojde, protože podlehl únavě nebo neměl sílu pokračovat až do zdárného konce, vyvolá zpravidla nesmírně zlou karmu, která musí být smazána dokonalou likvidací zásluh vzešlých již i z vyšších (idealistických) pohnutek.

Proto ty, kdo se cítíš být žákem mystiky, nastoupivším vyšší cestu života, cestu mystiky nebo jógy, pokračuj až do konce. Zkoriguj své cíle a změň je ze sobeckých, tj. ze snahy získat cokoli dobrého nebo duchovního pro sebe, na pravé bódhisattvické. Ty se vyznačují tím, že člověk učiní ze sebe řečiště usměrňující, a proto i zesilující proudy sil a kvalit božského světa do světa lidského. V tomto stavu setrvej tak dlouho, až se tvá osobnost začne rozpouštět a vědomí zaujme stanovisko zcela nadlidské. A pak shlížej dále na lid, na bytosti pro tebe již ze světa, který jsi zanechal za sebou. To dělej tak dlouho, dokud energie tohoto vědomí zde jako nová forma sebeuvědomování nepoklesne tak dalece, že „zvuky bytí“, z něhož jsi vzešel, nezjemní a konečně neumlknou a ty sám sebe nenajdeš jako někoho, kdo toto bytí rád opouští, protože v něm zanikl životní pud.

Pak teprve zanecháš za sebou splněný úkol bódhisattvy, člena Velké Cesty, a před tebou se rozprostře pravý a konečný cíl – absorpce v absolutnu. V tomto stavu tě již žádné pohnutí nebude vracet do života; v něm se jen začátek jeví jako zdánlivá slast, ale konec je vždy jen naléhavě pociťovanou strastí.

∗ ∗ ∗

Zdá-lis e komu tento úkol tak veliký a cesta tak dlouhá, že čas vymezený pro lidský život na to nestačí, pak platí toto ujištění:

Kdo na sebe vezme úkol poctivého přenašeče stavů a kvalit božského světa do světa lidského, nezemře dříve, než dosáhne výsledku konečného – ztotožnění svého lidského vědomí s absolutnem. To se vztahuje na ty, kdo jsou mladí nebo staří, nemocní nebo neduživí. Tvorové světa dolního, světa bídy, nevědomosti a zotročující karmy, odplácejí činnost takového jedince tím, že mu – aniž o tom ví – posílají proudy povzbuzujících a oživujících energií. To je záslužná karma, která prodlužuje život těch, kdo na sebe vzali úkol konat dobro a vyvíjet spásonosnou činnost v tomto měřítku.

Je to však slib, který platí do okamžiku, kdy člověk přestane tento úkol plnit, protože propadl osobitějším zřetelům. V tom okamžiku bude spodní svět vysílat proudy sil nepřátelských a tím se uvede v činnost karma úpadku. Toto tvrzení nechť je poučením, že legendární nesmrtelní byli pouze bódhisattvové, kteří ze zavedených a udržovaných proudů oblažujících energií těžili nepřímo dlouhý a mnohdy i zcela proměněný život. To pozná každý, kdo nastoupí tuto cestu.

∗ ∗ ∗

Toto je odkaz cesty nebo metody, po níž jsem dík božským inspiracím šel až do dnešního dne a po níž půjdu do konce svého života. Úspěch postupu po této cestě nacházím v tom, že z dosahu mého vidění již zmizel trpící svět a místo něho vystupuje bezedná kosmická prázdnota, z níž vzešel nejen tvůrčí kosmos, nýbrž i všechny jednotlivosti, které jako existence schopné celky v něm dnes existují. A protože se mi tato bezedná prázdnota představila až po tom, kdy jsem vyčerpal všechnu energii v úkolu, jaký na sebe berou bódhisattvové, úplně ztratila žahadlo úděsnosti. Naopak. Nacházím v ní pravý domov člověka, který na konci vývoje v centru fenomenálního světa poznává, že fenomeny jsou lákadla nezkušených. Tímto postojem jsem se stal přímým nástupcem dynastie guruů školy Kagjüpa, která po Milaräpovi přestala ovlivňovat zevní život žluté rasy.

Jsem přesvědčen, že působením záslužné karmy a přízní těchto duchovních regionů odešlých do bezživotí jsem zase mohl uvést do činnosti karmu této školy, a to v bílé rase. V předzvěstech se ukazuje, že se tato karma stane v bílé rase trvale působící živou silou, jakmile tuto metodu přijmou zcela uvědoměle další dědici nauky k dobru svému i k dobru lidí a všeho světa vůbec.

Staňte se tedy bódhisattvy, lidmi, kteří vytvoří a udržují vysoce působivý vztah k Bohu na jedné straně a k trpícímu světu na straně druhé. Přijímejte, ba dýchejte kvality božského světa, ale nikoli proto, abyste jimi oblažili sebe, nýbrž proto, abyste je sdíleli s trpícím světem tím, že si ten to svět budete uvědomovat stejně jako vlastní tělo, příp. jako svět s vaším tělem totožný. A neustávejte v této činnosti, dokud místo světa se vašemu zraku nepředstaví prázdnota, o níž jsem nahoře mluvil.

Nevšímejte si ani dílčích úspěchů v období svého kursu. Ať se trhají temnoty a roste poznání do nadsmyslových forem. Setrvejte u své práce, protože prázdnota absolutna se projevuje, teprve když se k ní člověk tímto způsobem dopracuje, ale dílčí poznávání se zastaví, když ustanete v práci. A nebojte se ani toho chápat trpící svět jako oběť vaší vlastní vůle, jíž chcete kvality božského světa vnutit; tomuto světu je stejně stále něco vnucováno a vždy to bývá něco horšího než právě božské kvality. Vězte, že z tohoto světa nevyjdete, dokud ho záslužnou karmou nepřemůžete. A doporučenou prací vytvoříte tolik dobré karmy, že vás svět svým nebude moci zvát. Do tohoto stavu musíte dospět, protože vesmír je organický celek a jedinec může být pouze jeho jedinou buňkou, která může spolu utvořit maso těla nebo myslící orgán a jeho schopnosti. Odloučení samo je možné pouze pomocí abstrakce od silového a útvarového světa, který není možno poznat, dokud člověk nesplnil úkol bódhisattvy, člověka, který sebe celého odevzdal stále trpícímu a stále po něčem toužícímu světu.

∗ ∗ ∗

Toto sdělení buď dobrou předzvěstí, že duch mystické školy Kagjüpa znovu ožije k dobru jejich členů i k dobru celého světa.

Dopsáno 2. prosince 1964 ve 3 hod. 30 min.
Doplněk k „Odkazu“

Jsou tři stavy mysli: 1. neovládnutá, 2. jejíž změny jsou kontrolovány a 3. ovládnutá. Neovládnutá mysl je činná na podkladě reflexů, a proto je chtivá. Takovou mysl je možno si podrobit a učinit nástrojem duchovního pokroku toliko přáním všeho dobrého všem bytostem, čili ctností metta. Permanentním přáním všeho dobrého všem bytostem se totiž nejprve zmírní a potom odstraní její chtivost a tím egocentrismus jóginovy bytosti.

Je-li mysl podmaněna ctností metta, smí se již jógin ohlížet po tzv. vyšších formách duchovního postupu, po formách jógy technické. Jsou-li již změny mysli veskrze kontrolovány, je nutno vykazovat ctnost bódhivisttické připoutanosti na svět buď ctností metta, nebo běžnou prací, která není provázena žádostí po odměnách, nebo také stupňováním napětí, vznikajícího ze zastavené duševní činnosti. Ctnost metta vnáší do mysli vyšší pohnutky, které duševně očišťují. Běžná práce je činitel připoutávající člověka k světu a tato připoutanost získá charakter bódhisattvický, jestliže je člověk svou myslí spojen s Bohem nebo s kvalitami božského charakteru. Když je proto člověk shodou okolností spojen svou myslí s Bohem (nebo božskými kvalitami), příp. i jenom vysoce povznesen nad smyslový svět, nemá se tomuto stavu poddávat. Má se zaměstnávat prací rukou a jinou činností, která je charakterizována pohyby a změnami prostředí, vyvolávajícího dojmy, aby „kontakt s Bohem“ (nebo duševní povznesení) byl obměněn vyvstáváním kontaktů se světem. Pak se člověk stává „vodivým“, a tím způsobilým pro přenos kvalit z hořeních (božských) světů do světů spodních (lidských) se samočinným, ale přesným určováním adresátů těchto kvalit, čili stává se bódhisattvou ve smyslu naukových pokynů. Je-li člověk, kontrolující změny nebo stavy své mysli, v úplné rovnováze (což se projevuje tím, že mysl nesměřuje svou chtivostí do světa ani k Bohu, ale jeho mysl je jen bdělá a spokojená) má myslit na své tělo jako na hmotný, to je viditelný a hmatatelný útvar. Když se to podaří, bude v jeho bytosti stoupat napětí, protože se její energie nemůže vybíjet, ale musí jakožto fyzikální kvantum obíhat v uzavřených kruzích. Určitý stupeň dokonalosti stavu obíhání mysli v uzavřených kruzích se přetváří ve stav účinného proudu, který vyvolává v tělech druhých bytostí stejný stav, čili indukují se v nich vyšší stavy, jestliže jógin dbá na to, aby byl šťasten a vědom si toho, že je spojen s Bohem. Charakter ovládnuté mysli spočívá v tom, že člověk může nebo nemusí myslit na zevní věci podle svých rozhodnutí. Za takových okolností má člověk své tělo pozorovat jako viditelný a hmatatelný útvar a tím z něho učinit objekt, který se ocitá pod tlaky vůle a který na tyto tlaky odpovídá stavy zvyšujícího se napětí. Dosáhne-li toto napětí určité výše, dochází k jeho „rozkyvu“; když člověk za tohoto stavu nedopustí, aby se jeho pozorování rozpadlo (v tomto případě to je již soustředění), stává se napětí účinným – to jest vyvolává stejný jev v těch, kdo se dostanou do blízkosti jógina. To je indukce, která nabývá bódhisattvického charakteru, jestliže ji jógin provází pocity radosti a štěstí. Jestliže tomu tak není, přispívá jógin ke zlu.
Stav mysli tedy není jednoznačný. Proto týž jedinec může mysl v určitém okamžiku neovládat, v jiném kontrolovat a v jiném zase ovládat. Proto je i tyto práce nutno měnit podle okamžitého stavu mysli, indukovat napětí však smí a může jen ten, kdo již neklesá ze stavu ovládnuté mysli níž než do stavu kontrolovaných mentálních změn. Nekontrolované změny mysli svědčí o tom, že mysl nebyla nikdy ovládnuta. V tomto stavu smí člověk spět ke stavu bódhisattvy pouze přáním všeho dobrého všem bytostem, neboť nedokáže ani používat hmatové a tvarové představivosti podle předpisů jógy ani na čas uklidněnou mysl naplňovat pocity radosti a štěstí.