Jóga je každá vědomá činnost, kterou podnikáme na cestě k sebepoznání. Tato činnost může být v rovině fyzické, verbální, citové i mentální.

Hathajóga

Ham a tham (nebo také só ham) je podle jógy zvuku naše první mantra první zvuková vibrace. Je to náš vdech a výdech - projev individuálního života - s nimiž tuto mantru opakujeme bezděčně za den a noc 21 600x.
Ham znamená Slunce, kladný princip života; Tham Měsíc, negativní lunární energií. Jediná, všesjednocující podstata je zdánlivě opuštěna a lidská mysl poznává dvě protikladné sily, které předznamenávají život - udržují jeho napěti i sepětí.

Hathajóga znamenala původně zharmonizování těchto - dvou základních sil, byla to jóga založená na bázi tělesné. "Jsem tělo. Jsem smysly. Jsem intelekt. Jsem šťasten. Jsem nešťasten. Jsem bilý. Jsem černý. . . " Od nejvnějšnějšího projevu naši existence, těla, až ke kvalítativní odlišnosti vědomí se podle jógy rozkládají stále jemnějši a jemnější oblasti - těla. Jemnější prostupují hrubší a všechny tvoří nedilný celek. Všechny mají být jógovou praxí stimulovány a jejich činnost má být uvedena do harmonie. Tomuto zharmonizování "psycho-fyziologických" rytmů však nevyhnutelně předchází radikální očista celého organismu. Nejdříve musi být tělo zbaveno nečistot získaných jak nesprávnou životosprávou a povrchním dýcháním, taktéž dispozicemi, se kterými se člověk již rodí.

Často byly k hathajóze počítány také pozice, bandhy, mudry i dechová cvičení. Dnes někteří jóginové označují hathajógou pouze přípravu pro praxi¨jógy spočívající v radikální očistě těla.Hathajóga napomáhá uvést protikladné sily organismu do harmonie. Nezahrnuje ani ásany, ani pránájámu - ty jsou třetí a čtvrtou části Pataňdžalího jógy. Je to vlastně první podmínka nebo předpoklad pro vyšší stupeň sebeuskutečnění. Pataňdžali ji již předpokládá, a proto začíná svůj výklad slovem atha - a teď (to znamená: po tom, co předcházelo). Začíná svůj výklad definicí jógy a jamou a nijamou - přípravou a očistou mysli: Hathajóga je v tomto pojetí celkové pročištění těla. Odstraňuje z organismu nahromaděné toxické látky. Jakákoli porucha v systému oběhu krevního, nervovém nebo žlázovém se odráží i ve stavu naší mysli. Šest technik, které k tomuto pročištění vedou, je známo jmény jako: néti, dhauti, basti, kapálabháti, trátak a nauli

Karmajóga

Podle indických názorů je nevědomost příčinou všech zmatků ve světě, všech nesvárů a stálých bojů. U jednotlivce se nejvýrazněji projevuje v charakterovém prvku sobectví.

Sobectví, čili vědomí sebe-jáství (ahamkára), je ztotožňování se s fyzickým tělem, vědomím, myšlenkami, city a pocity. Jáství se stává u člověka iluzívním centrem osobnosti se zřetelnou touhou ukrojit pro sebe co největší kus libosti. Uspokojování této touhy se však často děje na úkor pocitů libosti jiných lidí, a tak dochází k rozporům a utrpení, protože sobec má málo sociálního pochopení. Pouze kontrola a ovládnutí hrubších projevů sobectví umožňují společenské soužití lidí.

Od úsvitu lidstva se lidé snaží odstranit ze svého života utrpení. A jaký mají úspěch? Odpověď dostáváme na pokračování až po naše dny - vidíme jen války a s nimi spojené krveprolití a bídu. Naše tzv.civilizace a kultura jsou zřejmě jen slabým pozlátkem zakrývajícím divocha v nás zakořeněného. Navzdory vychloubání se, vymoženosti na poli vědy a techniky je nejisté, zda je moderní člověk skutečně šťastnější než jeho předek, který žil před tisíci lety. To není přehnaný názor zrozený z pesimismu, ale přímý pohled na tvrdou skutečnost, kterou nemůžeme přehlížet, jakkoli se nám oškliví.

Důvodem, proč se nepodařilo a nedaří najít uspokojivý návod pro všeobecné štěstí, je okolnost, že se nikomu nepodařilo odstranit sobectví lidí. Je to totiž velmi dlouhodobá, složitá a doslova úskočná záležitost, která se daří jen jednotlivcům s opravdovým odhodláním a vyzbrojeným nezměrnou trpělivostí.

Pozadím sobectví jsou kléše, tj. zdroje útrap, kterých je podle indických představ pět:

1. avidja - nevědomost, která je hlavní z nich, představuje též mylnou záměnu nevěčného za věčné, nečistého za čisté, nejá za já apod, jáství (ve smyslu jsoucnosti já), neboli mylné ztotožňování subjektu s nástroji těla a mysli,
2. rága - chtíč, chtění, přilnutí k příjemným věcem,
3. dvéša - nenávist, odpor k nepříjemným věcem,
4. abhinivéša - instinktivní lnuti k životu a strach před smrtí.

Těchto pět zdrojů vytváří nestálý a neukojený život ega (jáství). Jsou kořenem vtělení a podmínkou jeho stavu i s příslušnými radostmi a bolestmi, které pocházejí z minulých ctností i chyb či zásluha provinění. Úhrnem jsou tyto kléše bolestné, a proto také lidská zkušenost jakožto celek je bolestná. Pouze jógou je možno jejich působení zastavit a ukončit utrpení.

Jóga, která se speciálně zabývá sobectvím a postupně je likviduje, je karmajóga.
Pojem karman doslovně značí čin, činnost nebo konání. Každá činnost je karmanem, za předpokladu, že je iniciativní nebo sleduje nějaký účel. Tak když truhlář zhotovuje židli, nazýváme to jeho činností, ale vlaje-li prapor ve větru, neříkáme, že koná činnost, nýbrž že se pohybuje. Proto by bylo lepší vysvětlit pojem karman spíše jako cílevědomé "konání" než jako "činnost". "

Bhaktijóga

Bhakti je vroucí láska k osobnímu bohu. Tím je vyjádřena trest bhaktijógy, jejíž podtatou a odrazovou silou je síla lásky - vroucnost člověka. Bhaktijóga se nezabývá něčím pomíjivým; předmětem bhaktovy lásky (bhakla = ten, který jde cestou bhaktijógy) je objekt vybavený všemi nekonečnými kvalitami. Indičtí mudrci již dávno rozpoznali působnost a pronikavou účinnost intenzívní lásky, a proto její použití metodicky rozpracovali, upravili a sestavili v jógu, jejímž vůdčím znakem a hnací silou jsou oddanost a uctívání - láska k božství.

Bhaktové školy vycházejí z názoru, že dosáhnout absolutna věděním je nesmírně obtížné, a považují cestu oddanosti za nejsnadnější prostředek realizace božství. Na rozdíl od džňánajógy, která klade důraz, na stránku rozumovou, a rádžajógy, která podtrhuje nutnost zvládnutí mysli vůlí, učitelé bhaktijógy prohlašují uctívání osobního boha za nejjistější způsob, jak ho dosáhnout, a hlásají, že bhaktovi se daří rychleji získat to, co získávají jiní karmajógou, rádžajógou, či džňánajógou. Tyto tři cesty však bez oddanosti nemohou ničeho dosáhnout.

K tomu Vivékánanda ve své Džňánajóze řiká: "Intelekt je důležitý, bez něho bychom se dopouštěli hrubých omylů a přehmatů. Intelekt těmto chybám zabraňuje, ale odhlédnete-li od této pomoci, nepokoušejte se na intelektu něco vystavět. Intelekt představuje pasivní pomoc, je pomocí druhého řádu; opravdovou pomocí je cit, láska. Máte soucit s bližním? Máte-li, vrůstáte do jednoty! Necítíte-li s bližními, můžete být největším rozumovým obrem, a přece se ničeho nedopracujete. Budete jen suchým rozumem a tím zůstanete. Avšak pociťujete-li soucit, jste na správné cestě."

Džňánajóga

Jóga, která se zabývá rozumovou stránkou člověka, se nazývá džňánajóga. Představuje nejobtížnější a nejnáročnější ze všech cest a bývá též nazývána cestou vědění. Jako disciplina pojednává výlučně o poznání Sebe Sama - čistého vědomí (átman).

Středem veškeré aktivity člověka jsou jeho touhy a přání; ty spočívají na představě jáství a jsou jí podmíněny. Základním pocitem člověka je pocit vlastní existence, vědomý pocit" já jsem". Zkoumání tohoto vědomého jáství a odhalení jeho skutečné podstaty - onoho svědka vědomí - je cílem džňánajógy.

Džňánajóga je disciplína vycházející z učení védanty. Védanta
- doslova konec, dovršení védu - patří mezi šest základních staroindických filosofických systémů a zabývá se tím, co je za védy a za fyzickým světem. Představuje tak metafyziku. Védantu charakterizuje hledání jednoty za mnohostí jevů světa a její učení spočívá na pojmu jednoty, totožnosti čistého vědomí (átman) s absolutním vědomím (brahman). Džňánajóga neuznává jiné skutečnosti nežli átman-brahman. Dosažení cíle této jógy představuje realizaci pravé přirozenost, čistého vědomí.

Podle védanty není realizace čistého vědomí pomocí jáství (ego) totožná s procesem, který probíhá při poznání určitého ne-já pomocí já, jelikož nejde o dosažení objektu subjektem. Je nutno ujasnit si pečlivě základní názor prohlašovaný védantou: Realizace čistého vědomí není závislá na žádném vývoji či na nějakých podmínkách.

Vše, co má základ v řadě příčin a následků, vše, co je závislé na procesu, a co je tedy podmíněné, je proměnlivé a dočasné. Cokoliv má tvar a jméno', je pomíjivé. Jestliže se na absolutno hledí jako na objekt a je-li považováno za něco, co musí být teprve realizováno subjektem, pak je nutno předpokládat nějaký proces, jehož je zapotřebí k překlenutí mezery mezi objektem a subjektem. Takový názor ~ uctívání nemůže vést k něčemu, co by bylo trvalé a neomezené. Čisté vědomí vyjadřované v upanišadách pojmy átman a brahman je bez mezer, neobsahuje nic jiného, vnějšího, či druhého a je naprosto jednotnou totožností.

ŠANKARA, prvořadý náboženský reformátor a filosof, který žil v 8. a 9. století a jehož filosofický názor je znám jako advaita védanla, rozlišuje pečlivě mezi subjektem a objektem. Tvrdí, že subjekt a objekt stojí proti sobě jako světlo a stín, takže to, co je subjektem, nemůže se nikdy stát objektem. Pod pojmem "ne-já" rozumí nejen vnější svět, tělo a jeho orgány, nýbrž také celou výzbroj rozumu a smyslů.
Realizace čistého vědomí ve smyslu védanty nastává tehdy, je-li odstraněna i ta nejmenší mezera mezi subjektem a objektem. Teprve potom září čisté vědomí a nejeví se ani jako subjekt, ani jako objekt, jelikož je povzneseno nad jakékoli kategorie a nad veškerou dvojnost. Přestává vědomí objektu a subjektu a odpadá poznávání něčeho něčím. Absolutní vědomí se promítá v jedinci jako subjekt. Nerealizuje-li jedinec absolutní jednotu překlenutím veškeré podvojnosti, pak není možné osvobození z koloběhu opětovných zrození a smrtí. SANKARA říká: "Věčný duch, odlišný od činitele, který je objektem zpřítomnění já, dlící jako svědek v každé bytosti, stejný, jediný, nejvyšší, není postihován nikým z védu, ani nějakou knihou, jejímž základem je uvažování. Je duší všeho. .. a proto ho nikdo nemůže potírat, neboť on je současně já toho, kdo popírá."

Čisté vědomí bývá v různých směrech jógy realizováno jako objekt. V bhaktijóze dochází v nejzazším stadiu k realizaci osobního boha uvnitř i vně stravujícím účinkem lásky. Ve stavu sampradžňata samádhi, v Pataňdžaliho systému rádžájógy, je realizováno jako zářící objekt. Překlenutí této mezery mezi objektem a subjektem děje se postupně stálou meditací a splynutím objektu a subjektu nastává zkušenost absolutna.

(z knihy Od staré Indie k dnešku)