I když "pochod k duchovní svobodě", k spáse, probíhá obrovitými rozměry makrosvěta, přece je začátek džňánajogického úsilí jednoduchý. Proto může tuto cestu nastoupit každý prostý člověk. Jeho intelekt se později rozvine do té míry, že mu orientace v makrosvětě nebude činit žádné obtíže. Není třeba, aby studoval teorii makroprostoru, ba ani prostoru, fyzikálních dimenzí, což se tak snadno zvrhá v tvoření představ neodpovídajících skutečnosti. Musí jen pozorovat sama sebe a tak nalézt tyto prostory ve svém bytí, kde skutečně jsou , když to člověk pro své stále extravertní zaměření pozornosti nedokáže na základě svých stále se opakujících zkušeností přiznat a pochopit.

Začátek "pochodu k duchovní svobodě" je v džňánajóze stejný jako v buddhismu: pozorování těla. Tím se má mysl zbavit těkavosti a získat dokonalou stabilitu, již mysl nemá nikdy, jel-li orientována do zevního světa a na veliké množství jeho jednotlivých jevů. Aby však z pozorování těla nevešlo zúžení vědomí, netýká se pozorování jen těla jako prostého a stabilního útvaru. Přičleňuje se k němu i pozorování všech jeho úkonů a později i změn, k nimž dochází na duševní úrovni.

Dokud se mysl neustálí, dokud nepřestane být těkavá, je nutno se věnovat pouze pozorování tvaru těla, a to nikoli jen pomocí zraku, nýbrž i mysli a vědomí. Tělo má být myslí a vědomím jakoby ohmatáváno, takže jeho tvar za těchto okolností z vědomí nezmizí. Když však je mysl už klidná a dobře upoutaná na jednu věc, jen na vlastní tělo pozorovatele, musí se pozornost věnovat i úkonům těla. Má se zjištovat, co tělo právě dělá, ať je v klidu , nebo v pohybu.

Když to člověk dobře a stále zjištuje, má své pozorování rozšířit též na psychickou činnost. Má zjištovat, co dělají jeho city, myšlenky i duševní stavy. Když už se daří i to , má vědomí adekvátní šíři, základnu pozorování. Tato základna má být stále zachována a rozšiřována. A protože bytost na tuto šíři reaguje s odporem - je to spojeno s námahou - přidružuje se extenzitě pozorování též intenzita.

Dlouhodobé úsilí o co nejširší uvědomování si těla a všech jeho funkcí, i duševních , vede k vystupňování intenzity tohoto pozorování a uvědomování, které se tím samovolně mění v soustřeďování. Tím konečně džňánajogín získává dokonalou platformu pro soustřeďování, jaké má na zřeteli jóga. Takovým soustřeďováním se jogín osvobozuje od těla, stává se schopným myslit i v jiných dimenzích než v těch, v nichž existují tvary, jevy. A intenzita pozorování nebo soustředování při zachovávání tohoto postupu vzrůstá stále, až se jednou zcela vyprostí z oblasti tvarů a džňánin bude schopen myslit v rozměrech nadsvětských, transcendentních, pokud považujeme svět jenom za soubor smyslových jevů.

Pozorování nebo soustřeďování se tímto výsledkem kvalitativně mění. I prostý člověk usilující o jógu intelektuálně vyspěje, takže už bude schopen nadále se soustředovat v týchž širokých dimenzích , v nichž se má vždy soustředovat pravý džnánin. Mysl takto vyspělého jogína už nebude upadat do myšlení, jež je schopno pohybovat se pouze mezi tvary smyslového světa, ale bude se moci rozpínat nad všechny jeho hranice, dokonce projeví schopnost abstrahovat od těchto tvarů a soustředovat mysl na nich nezávisle. A to už je soustředění na svět jevů jako na předměty, s nimiž se já jogína neztožňuje.

Když jogín takto překoná zevní svět, dospěje k poznání jeho pomíjivosti a nestálosti, k poznání o trvalé změně všech jeho jevů i celé jeho struktury. Pozná, že taková je jeho pravá přirozenost. Pak už se mu místo tohoto světa začne ve vědomí svět druhý, druhé kontinuum, jež je vždy poznáváno jako druhý, transcendentní svět.

Povaha "látky" tohoto druhého světa, totiž nepřetvářet se v jevy, vyvolává ideu o tom, že jde o existenci světa tvarovému nadřazeného, zejména proto, že duševní kontakty s ním už nezpůsobují zužování názorů, jakým se mysl stává schopnou pohybovat je v úzkém kruhu, tj. od jedné smyslové věci ke druhé. Naopak, vnímá-li člověk tento druhý svět, jeho sebevědomí se rozlétá do nekonečných prostorů. Za tohoto stavu poznává, jak malý a klamavý je svět jevů. Klamné jsou jeho existence, obsahy i vzdálenosti v něm existující. Když vědomí přejde na bázi tohoto druhého světa, přesouvá se vlastně na úroveň, v níž je vlastně obsažen všechen svět hmotných jevů.

Když však vědomí už sídlí na této nové, vyšší a jevovému světu nadřazené úrovni, může jeho majitele již znepokojovat jen skutečnost, že ji lze identifikovat jenom jako svět sil, a proto jevů potenciálně tvůrčích. Tím vzniká idea o vysokém významu stavu klidu a ticha, kterýžto stav je poznán též i jako oblast, jako třetí kosmické kontinuum, v němž pokojná mysl může najít svůj věčný klid, své utišení životní žízně, stav své spásy, podmíněné ztotožněním osobního vědomí s tichem netvůrčího absolutna

U této práce, u tohoto druhu duchovního úsilí však je nutno dbát na jeho důsledky. Pozorování těla, jeho tvaru se musí dít od jeho spodních distálních částí, od dolních končetin. To proto, aby stoupající intenzita této vlastně extensivní koncentrace přivodila obrat v proudění uvolňujících se energií těla. Obvykle totiž uvolňující se energie těla pro permanentní duševní zaujetí zevním světem proudí dolů, od hlavy k nohám, což činí bytost příslušnicí "světa smrti". jakmile však pevné a trvalé uvědomování si nejspodnějších částí těla, nohou, tento tok energie obrátí vzhůru od nohou k hlavě, poznává už člověk, že dospěl k obnovování fyzické energie, k pocitům, že "říši smrti" unikl. Že při tom taky fyzicky zemře? Běžný člověk propadá do nicoty často dávno před svou fyzickou smrtí..Umírá jsa ještě živ. To bývá patrno především na jeho duševním úpadku. Ten však, kdo natrvalo obrátil proudění fyzické energie od nohou k hlavě, má vždy dost energie a svěží mysl. Vystupuje v něm jistota, že pro něho samého smrt neexistuje. To je dobrodiní plynoucí z provádění praktické jógy, jež každý jedinec dovede dobře ocenit především proto, že vědomí nicoty z jeho mysli mizí nebo se v ní vůbec neobjeví.