Prvek bytí, jejž džňánajogín objeví precizním sledováním a analyzováním všech složek svého vlastního bytí, prvek, který se nezúčastňuje na změnách, na nichž se tyto složky zúčastňují, není možno ve vyšší fázi precizní analýzy poznat jako prvek náležející vlastnímu bytí.Jeví se spíš jako samostatné kontiunuum odlišné od od "přírodních jevů" jako éter staré fyziky nebo také jako akáša indické duchovědné filozofie. To znamená, že "všechno stvoření v něm plave" nebo je v něm obsaženo, aniž se s ním mísí. Jen zpočátku se stává, že v něm jogín vidí své druhé vyšší já. Když se však už dalším rozvíjením analýzy po všem lépe rozhlédne, tento klam přestává. Zůstává jen fakt, že objevil nový svět, který je utajen ve světě stále procesujících jevů a který je mu utajen, dokud je jeho pozorovaní sníženo neklidem mysli. Taková mysl je neustále strhávána dynamikou těchto procesů, a proto není disponována k tomu, aby jeho existenci zjistila.

Když však džňajogín tento neprocesující prvek objeví a když pak zjistí, že i on sám je něčím jiným než tento prvek, protože se stále uvědomuje jako bytost vybavená nemizícím jástvím, začne náhle chápat, že musí změnit také ideu své spásy. Zjištuje velmi přesně, že jeho vlastní osobnost je jen krystalickým případem ve všeobecném tvůrčím procesu, který už poznáním "druhého kontinua" svědčí o její nestálosti a předurčenosti k zániku. Z toho jasně vyplývá, že idea spásy musí být rozvinuta tak, aby šlo o vzbuzení permanentních tendencí bytí a jeho vědomí k prázdnotě, jsoucí až za oním druhým kontinuem.

To je jistě nový druh nazírání jedince na sebe sama a svět. Duchovní úsilí se začlenuje do grandiozního tvůrčího kosmického dění, jehož prvním z další stupňů je naučit se dobře orientovat ve vztazích ke kvalitě tohoto druhého kontinua. Tyto vztahy se musí stát tak úzkými, až jogín objeví, že se ocitl na platformě uvědomělého bytí, jež právě z této nové platformy najde stvoření jako vnitrní obsah svého uvědomění.

Mluvím však o platformě, na níž se manifestuje bytí prostoupené uvědoměním. Proto když už člověk vnikne do tohoto kontiuua, není správné, aby si myslil, že je to jeho vyšší já, i když tím vzniká možnost vidět svět hmotných jevů jako svět od jeho vlastního i vyššího já odlišný, vnější. Když totiž člověk setrvává dále v sebeuvědomování, které v první fázi duchovního úsilí tohoto druhu přispělo k odlišení já od světa hmotných tvarů, odliší sebe sama i od tohoto druhého kontiuua. Pak je bude identifikovat jako kontinuum obsahující kontinuum hmotné, kdežto on sám se uvědomí v kontinuu třetím, jímž je svět představující jeho vědomí nebo odpovídající jeho kvalitě.

Z platformy tohoto třetího kontinua vypadá svět zvaný druhé kontinuum úplně jinak než svět hmotných jevů. Zejména prostorčas se chová podivně, nebot skrývá celý svět hmotných jevů v dimenzi dobře obsáhnutelné fyzickým zrakem a snadno dosažitelné nohama i rukama bytí od jednoho konce k druhému. Jeho obsahem jsou všechny hvězdné systémy i galaxie a vědomí jogína, který bytuje na této platformě, je dobře vnímá jako své vnitřní objekty.

Sebeuvědomování má tedy na této platformě také jiné rozměry než dosud. Když tedy jogín myslí na sebe nebo o sobě medituje s dobrým uvědoměním si sama sebe, je už zcela mimo své vlastní osobní bytí, v rozměrech nadkosmických . Proto se konečně jeho mechanické zapojení na vnější, hmotný svět, jež je podmíněné jeho buněčným příbuzenstvím s celým světem, začne rušit; přirozeným stavem vědomí jogína, jenž dosáhl až tohoto stavu, je vlastně celý tzv. vnitřní vesmír, ono druhé kontinuum, ono pole celého světa jevů.

Svámí Vivekánanda v komentářích k Pataňdžaliho "aforismům o jógu" říká, že mysl takto se soustředujícího jogína není omezena ničím od atomu až po nekonečno. Tím, co bylo v předchozím řečeno, se Vivekánandův komentář vysvětluje. Právě proto, že se jogín analytickým sebepozorováním propracoval k poznání onoho druhého kontinua, světa dynamizované energie, která nepřechází v jevy, přenesl vědomí na jeho vlastní kvalitativní úroveň, takže své bytí poznal jako jev odpovídající kvalitě druhého kontinua. Tím jeho mysl přestala být omezena čímkoli od atomu až po nekonečno.

Ježto však vědomí ideou vlastního já u takto vyspělého jogína abstrahuje i od tohoto druhého kontinua a sebe od něho izoluje, nachází konečně džňánajogín třetí kontinuum, svět svého vědomí jako kvalitu vědomí. Na této úrovní už jogín nemůže sebe od třetího kontinua diferencovat. I když jeho vědomí zujímá specifické stavy, vždy se to týká celé oblasti jeho sebeuvědomění a tedy onoho třetího kontinua. Může tedy sebeuvědomění pouze posouvat k druhému nebo prvnímu kontinuu, ale nemůže sebe od třetího kontinua, od vědomí, odloučit ani za ním jakožto za třetím kontinuem najít další dimenzi. Může však pomocí dotyků s svého vědomí s druhým a prvním kontinuem dospět k specifickému poznání, což znamená, že může získávat vědění o zevním světě různých úrovní

Toto vědění je stejně potěšující, jako když běžný člověk "ochutnává" smyslový svět svým pociťováním. Proto ti, kdo dosáhli vysokého stupně moudrosti, klasifikovatelné jako poznání bezúčelnosti veškerých změn, jimiž je "ochutnáváni" světských, nebeských nebo i pekelných stavů, přestávají mít zájem na změnách stále vlnící jejich vlastní mysli. Pak konečně je vzbuzen zájem o to, aby těmto změnám zabránil pomocí tzv. zastavení duševní činnosti. Když těmto změnám zabrání, pak se jejich mysl zastaví a jejich vědomí spočine samo v sobě, tj. ve své vlastní kvalitě. To je vlastně realizací stavu nirvány, již Buddha chválí jako "zvoucí", "vábivou". atd.

Poznání,které vrcholí v přenosu mysli do kvality vědomí, tj. v realizaci kvality vědomí, nepřichází náhle. Nejdříve musí být poznána povaha zevního světa, jejž jsou schopny identifikovat smysly, totiž zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Musí být poznána jako věčný příliv a odliv nebo vlnobití vyhraněných pojmů, jež jsou věrnou reprodukcí hmotných a silových jevů, jak je vidíme přírodě. Pak, když mysl pozná, že mimo toto vlnobití, v jeho pozadí, existuje dynamismu plný prostor jako dimenze potenciálně tvůrčí nebo jen jako energetická ne nepodobná statické elektrické energii (svět to sice vzhledem k smyslovým jevů prázdný, ale jinak přece je skutečností, protože je potenciálně silový), přesune se tato mysl na úroveň tvůrčích zázraků. Musí totiž konstatovat, že tam kde nebylo nic, vzcházejí ideje jako předobrazy nebeských i kvalitativně jiných skutečností. Tento svět je totiž věčně mladý. Pouze jasnozrak v něm identifikuje jevy jakoby utkané z nesmírně jemných pavučin, jevy, které však vždy zmizí očím a jejichž struktura zhrubne, jakmile mysl začne prostřednictvím zraku hledat věci viditelné jen běžně, věci smyslové.

Za těchto okolností se prožitky vědomí a mysli ocitly ve světě vytržení a nadšení, jež by nikdy nemuseli končit, kdyby se tyto duševní schopnosti už nikdy nedotkly jevů země ani za účelem jejich prostého vnímání. Jen proto se duchovně dost vyspělým jogínům zdá tato sféra kosmu, ono druhé kontinuum, nespolehlivým obydlím pro jejich sebevědomí. A pak už jim svítá, že osvobozování zvané spása je možné pouze únikem nebo vzdáním se i tohoto věčně mladého světa, v němž se běžní lidé orientují a komunikují s jeho obsahy především prostřednictvím citu. Poznávají, že pocitová vzdutí i v nespočetných nuancích nadsvětského charakteru jsou také jen uzavřený svět, z něhož není pro vědomí úniku. To teprve vede k pochopení, že "prázdnota vědomí" je světem oběma předchozím nadřazeným třetím kosmickým kontinuem, i když existuje jak za jevy smyslového světa, tak i světa pocitového v celé jeho šíři.

Pak je už člověk schopen uspokojit se tím, že se uvědomuje ve světě, v němž pro něho neexistují žádné diferencované vnější skutečnosti. Začíná být schopen zakončit pouť inkarnacemi, existující jenom v něm samém, a setrvávat v nekonečném rozpětí svého vědomí až do okamžiku jeho zániku a tím též i zániku jeho zdánlivě výlučné, avšak procesující inkarnace.