Jas hodin mých budoucích ozářil chvíli tu v snech
a všemi svícemi lustrů rozkvetl v dní mých slavnostní sály;
tam prýštěla hudba mých budoucích jar a ztajených něh,
rtů, které mne opojí, jiskřil tam smích a mámil tam dech,
a zraky, v nichž čeká mne mlčení rozkoše, s touhou tam plály.

Však marně jsem kráčel, kde v závratných rytmech se třás’
zpěv Žití. Stín Někoho, jenž za mnou šel, přede mnou splýval;
šel ze sálu do sálu, kam vkročil, žeh světelný has’,
zrcadla temněla, touha se zachvěla a hudby vítězný hlas
jak sražen v nejnižší oktávy úzkosti němé se slíval.

Ó duše má, odkud On přišel? A kolik staletí snad
mých předků dušemi procházel, než došel až ke mně?
Na kolik svatebních stolů jak ubrus koberec rekvií klad’?
Na kolik růžových úsměvů dechl svůj podzemní chlad?
A v kolika lampách plamenem soli a líhu zesínal temně?