Když slunce zpívalo, tys na svůj nástroj nesáh’,
jen pod mým bodnutím krev tryskla tónů tvých;
tvá ruka v křečích jen zahřměla na klávesách
jak v noci úzkosti na dveře umdlených.

Klam vonný polibků ti z jarních růží nevál,
jen ptáků jižní tah a ironický let;
když oblak úrodný nad krajinou se sléval,
svou dlaň jsem nastavil a tvůj jsem přikryl květ.

Před zrakem duše tvé jsem utkal závoj žití,
svit záře tajemné jak rosa prýští v něm,
když žízní prahl jsi, tvým snům jen dal jsem píti,
však jejich žádostí tvé rety spálil jsem.

Když slunce zpívalo, tys na svůj nástroj nesáh’,
mé barvy rozložil’s jen prismem slzí svých;
tvá ruka v křečích jen zahřměla na klávesách
jak v noci úzkosti na dveře umdlených.

A zpupný roj tvých včel, jenž z mého ulét’ úle,
ze stromu dutého jsem kouřem vyhnal zpět;
tvé dni jsem uvěznil a sugescí své vůle
tvých písní zahořkl jsem mízu, dech a květ.