Má slova nejlahodnější mi zemřela v bolestném mlčení,
mé pohledy nejvýmluvnější uhasly bez odpovědí:
když mrtvá slova mne probudí výčitkou ze snění,
mrtvé pohledy z bezesných nocí mi do duše hledí.

Úsměvy, jež v tvářích mi zkvetly, v cizích duších mi uvadly,
a které v cizích tvářích mi zvadly, v duši mne rozkvetlé bolí.
Krůpěje, jež z naříznutých větví rozkoše na rty mi nepadly,
v snění na rtech mi roztály, jak zestydlé v krystaly solí.

Na cestách mých kroků ležely stíny z oblaků staletí,
na cestách mých zraků obrazy vzdušné, odražené z nekonečna;
na cestách mé touhy tmělo se mystických blankytů rozpětí,
na cestách mé duše teskno a dvojsmyslné mlčení věčna.

Mé dědictví položil’s v krajinu snění a tušení,
mé růže jsi vytrhal a přesadil do jejich zázračných sadů;
jejich vůně mne omdlívá v extasích modlitby a umění
a nádhera jejich barev hoří mi ze Západů.