Vysvětli, duše má, extatickou slávu té písně němých, nejvyšších oktáv,
když bolest železným klíčem napjala struny tvé v poslední, nejhlubší závit
dle základního tónu tajemného ladění, v němž vesmírem zvoní
hymna Nepoznaného! — —

Opojení nás vedlo v nejnižší rozlohy snění se svahů denního světla
a mlhy nám stoupaly vstříc ze zdrojů, jimiž omamovaly se věky
a karavany nesčíslných duší. Černé slunce smrti tam plálo
a házelo paprsky podmíněné jinými zákony chvění.

Na květy naší lásky a touhy se přissálo zsinalou žízní,
pilo z nich růžové dechnutí jiter, zardělých svatebním procitnutím;
ledovým ohněm je strávilo, až barvy z nich kouřily špinavým dýmem
a v slzách tekla z nich vyhnaná vůně a rozkoš pozemských zraků.

Dráhy našeho letu, jenž vířil královstvími sluncí, v uzly zaklesla tíže,
síť mystická, jak motýly chytající světy a lovící k Středu.
Uhaslé rytmy staletých pochodů táhly po výkřicích, oněmlých věky!
Mrtvé vichřice vyvrácených uhelných lesů slova nám trhaly u rtů!

Bohatství nesčetných pozemských zraků padala spálená v hlubiny dálek,
jež v žití dělily duše a naplnily nám okamžiky příští tisíciletími.
Cítili jsme blízkost bratrského množství, objetí nesčíslných dechů,
polibky beze rtů, které jsme vraceli silnými polibky omdlívání.

Avšak hustá krev země nám polarisovala v zracích záření smrti
a radostná odpověď naše sípěla, němá, výkřikem hrůzy,
onou hlubokou řečí, jíž život odpovídá Neznámému
(než přijde chvíle přijmouti nový pořádek věcí). — —
Má duše!

Je teskná tvá vítězná píseň, transponovaná do oktáv pozemských tónů!
Šťasten, kdo jí neslyší zníti dříve, než zemdlením nabude síly!
Však kdo ji uslyší jednou, zvoní mu příšerně ze sladkého přiznání lásky,
zvoní mu z tlukotu srdce k srdci přižehnutého.

Z šepotu rozestýlaného lože, z tepotu křídel zpívajícího jara,
ze chvění obracených listů v knize básníka milovaného
i z lepkavého šelestu malířského štětce na plátně, kde září kouřící do tmy
umění maluje prchavé symboly Snění tahy fosforovými.